Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy V/1
Část V. Jako v pohádce

Kapitola 1. Sen
 
Vítr skučel kolem oken, letní bouře se spoustou blesků a úderů hromu kazila příjemnou večerní atmosféru na hradě Belevu. Honza si četl starou tajnou čarodějnou knihu. Šlo to dost špatně. Autor použil velice komplikované kódování, prakticky dvě třetiny textu byly jen nevýznamné vycpávky. Najít jádro sdělení dalo práci.
 
Kniha pojednávala o démonech a záhrobí. Honza nikdy dřív podobné věci nestudoval. Poslední dobou ho však stále více trápila myšlenka na zemřelou Dragoberdu. Devana mu kdysi řekla, že existuje posmrtný život. A v knihách čarodějů Westery se takové věci vyskytovaly. Možnost navázat kontakt s říší mrtvých ho fascinovala.
 
Většina kouzel vyžadovala komplikovanou přípravu a o setkání s některými démony nebylo co stát. Honza se nakonec připravil na jednoduché kouzlo napojení na astrální sféry, s kým se setká, to ponechal náhodě. Možná nejednal nejmoudřeji. Kouzlo se totiž tak docela nepovedlo. Sice se ozvaly nějaké zvuky, které se nedaly přičíst bouři, žádný astrální obyvatel se však neobjevil.
 
Honza sbalil pomůcky, zhasl svíce a šel spát. Musí si to opět všechno pořádně prostudovat, a na to už neměl sílu. Usnul téměř okamžitě.
 
Zdálo se mu o Dragoberdě. Znovu prožíval chvíle milování v domě ve Widolenu. Potom se náhle sen změnil. Ocitl se ve zvláštním prostoru, jehož kontury by se daly vyjádřit jako shluky barevných fraktálů, mezi nimiž se tu a tam otevíraly černé ovály, patrně vstupy do dlouhých tunelů. Vznášel se v prostoru. Cítil, jak kolem něho vzduch vibruje v rytmu nějaké hudby, nic však neslyšel. Přímo k němu přilétala zářící postava.
 
„Vítám tě, čaroději,“ řekl zářící muž. „Já jsem Azrael. Chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Já nevím. Pokoušel jsem se spojit s říší mrtvých. Ale pak jsem toho nechal a šel spát.“
 
„Pro tvou duši bylo mnohem snadnější podniknout tuto cestu ve stavu spánku, kdy se potřeby hmotného těla mohou uspokojit nevědomými mozkovými impulsy. Nuže, pověz mi, proč jsi sem chtěl přijít?“
 
„Chtěl jsem se zeptat na svoji lásku, která před lety zemřela.“
„Hledáš svoji lásku? Lásku až za hrob? Nebylo by lepší hledat lásku mezi živými?“
„Nedokážu to. Měl jsem Dragoberdu velmi rád, žádná jiná se jí nevyrovná.“
„I když ti tvou lásku přivedu, nebudeš moci vzít si ji zpátky do hmotného světa. Práh smrti není možné překročit dvakrát, jsi si toho vědom?“
 
„Ano, s tím počítám. Chci jen vědět, že se Berdie dobře daří tady na druhém břehu.“
„Honzo, ona není tady. Je ve světě, který nelze vidět pomocí běžných smyslů. Musel bych ji přivést, a to by jí mohlo působit obtíže. Chceš ji trápit?“
„Ne, to nechci. Azraeli, můžeš mi po pravdě říci, že je jí dobře? Že se netrápí?“
„Ano, je jí dobře a netrápí se. Žila dobrý život, takže ani v záhrobí jí není zle. Stačí ti to?“
„Já nevím. Opravdu není žádná možnost jejího návratu?“
 
„Je a není. Může se vrátit v jiném těle, nebo třeba v těle rostliny či vanutí větru. Taková věc ale záleží na její volbě, do toho ji nemůžeme nutit ani my. Pravděpodobně bys ji nepoznal, možná by se zrodila do úplně jiného světa, je nekonečné množství hmotných světů a nekonečné množství duší, které do nich sestupují. Pokud jsi zažil skutečnou lásku, našla si tvoje duše harmonii s jinou duší, což není samozřejmé. Stává se, že se lidé v dalších životech opět setkají. Láska může překročit hranice smrti, je to ale volba zamilovaných bytostí, ne volba andělů. My jen plníme vůli Nejvyššího.“
 
„Myslíš, že je vůli Nejvyššího připustit trápení pro lásku? Že to on chtěl, aby zemřela?“
 
„Ne, to on určitě nechtěl. Musíš pochopit, že on do života svého stvoření nezasahuje. Někdy pošle nás, abychom jeho vůli vynutili, je to ale výjimečné. Většinou respektuje svobodnou vůli stvoření. Někdo tomu říká evoluce. Vidím, že po své milované toužíš celým srdcem. Pokud tvá láska překoná všechny překážky, pak se s ní jistě setkáš. Nyní se vzdálím, jelikož mé poslání je u konce. Žij v pokoji, Honzo.“
 
Azrael se uklonil a začal se vzdalovat, až zmizel v jednom z černých tunelů. Honza se stále vznášel v prostoru. Netušil, co má nyní dělat.
 
Objevila se další zářící postava.
 
„Ty jsi poutník ze světa?“ zeptal se neznámý.
„Ano. Přišel jsem z Westery, jestli víš, kde to je.“
 
„Jistě, znám ten svět. Já jsem Azazel. Sledoval jsem tvé setkání se svým bratrem, andělem smrti. Hledáš svoji milou, která zemřela. To je od tebe pěkné. Možná bych pro tebe mohl něco udělat. Nebude to však zadarmo. Jsi ochoten mi sloužit?“
 
„Já nevím. Co by to obnášelo?“
 
„Nic zvláštního. Pouze bys mi pomohl ovládnout některé lidi, o které mám zájem. Tvá duše by zůstala tady, tvé hmotné tělo by zemřelo. To je nutné, s tím nic nenaděláš. Tak co, jsi ochoten riskovat svou duši ve prospěch duše své lásky?“
 
„Nevím, musím si to rozmyslet.“
„Tak se rozmýšlej, nebudu na tebe spěchat. Za tři dny se opět setkáme, povíš mi svoji volbu.“
 
Azazel se začal vzdalovat, až zmizel v jednom tunelu. I Honza byl najednou přitahován jedním z tunelů. Proletěl jím a v tu ránu se probudil zpocený a rychle dýchající. Bylo ráno, po bouři voněl vzduch ozonem a ptáci v hradních zahradách se mohli přetrhnout, jak chtěli nový den přivítat.
 
Léta Páně 2019, dne 18.3. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
18.3.2019 | 17:58    Doremifa

...a jedeme dál