Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy V/2
Kapitola 2. Povaha anděla
 
Byly ty sny opravdové? Opravdu se nacházel v astrálním světě? Tyto otázky Honzu značně trápily. Pokoušel se hledat pravdu v knihách, nedostavilo se ale předpokládané uspokojení. Možnost kontaktu ve spánku zde byla popsána, šlo však o poměrně nespolehlivý způsob, který čarodějové nepoužívali. Raději kreslili pentagramy a roznášeli svíce.
 
Tři dny uplynuly jako voda a nastal čas rozhodnutí. Má odejít ze světa a putovat záhrobím? Byl by schopen pro svou lásku obětovat hodně, přesto si nedokázal představit oběť nejvyšší. Prahl po životě, nechtělo se mu zemřít. Navštívil ještě hrob Dragoberdy a dlouze rozvažoval.
 
Co mu Azazel nabízí? Život na druhé straně, který může být mnohem pestřejší než putování světem. Nebude to smrt jako únik do prázdnoty. Pouze jiný druh života. A za ním se může skrývat duše jeho milované. Možná dosáhne nového zrození spolu s ní do stejného světa, možná pak bude jejich láska pokračovat. To bylo rozhodující.
 
Usnul brzy a hned se ocitnul v podivné barevné krajině záhrobí. Azazel se objevil taky docela rychle.
 
„Tak co, čaroději, jak ses rozhodl?“
„Přijímám tvoji nabídku, Azazeli. Budu ti sloužit.“
„Dobrá. Věděl jsem, že neodmítneš. Buď tedy vítán na onom světě. Dlouho se zde však nezdržíš. Mám pro tebe první úkol.“
 
Azazel vztáhl ruku a vytvořil ve fraktálové stěně černý otvor. Postrčil Honzu k němu, a ten se zřítil do tunelu.
 
Vzpamatoval se záhy. Cítil, že je opět ve hmotném světě, cítil tělo a taky jakýsi neodbytný pocit rozdvojení. Azazel mu vůbec neřekl, co má dělat. Asi to bude muset zjistit sám. Vstal a rozhlédl se. Byl v prostorné místnosti zařízené dobře vyhlížejícím nábytkem. Našel zrcadlo a podíval se do něho. Zděsil se. Nacházel se v ženském těle.
 
Ozvalo se zaklepání.
 
„Dále,“ vyslovil Honza nesměle.
 
Vešla dívka v černobílém kostýmku, patrně sloužící, a nesla tác s jídlem.
 
„Vaše snídaně, paní. Budete si přát k jídlu hudbu?“
 
Položila tác na stolek a postavila se k rádiu.
 
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Honza, i když věděl, že je to asi hloupá otázka.
 
Dívka se podívala vyjeveně.
 
„Jsem vaše služebná Nancy, paní, vy mě nepoznáváte?“
 
Honza si najednou uvědomil spoustu věcí naráz. Přišlo to jako záplava. Množství vzpomínek staré paní na celý život. Zavrávoral a sedl si na židli.
 
„Je vám dobře, paní?“ ptala se služka zděšeně.
„To bude dobré. Pusť hudbu.“
 
Dívka se sehnula k rádiu, otevřela víko, vyndala z obalu černou gramodesku a založila ji do přístroje. Ozvala se klasická hudba. Honza se podíval na tác. Poznával jednotlivé pokrmy, poznával i svůj jídelní servis. Byl lady Jessica Blackwellová a kolem panovala druhá polovina dvacátého století. Stará Anglie, rodinné sídlo, služebnictvo, koně, zahrada, zelené pažity kolem jezera, to vše se mu hnalo myslí. Přesto stále cítil svoji původní identitu.
Dal se do jídla. Paní Jessica měla nemocný žaludek, to pocítil hned, musel ten příšerný pocit zkrotit několika doušky mléka. Nancy stála opodál a byla připravena pomoci. Když měl po jídle, začal se převlékat. Kupodivu zvládal s pomocí Nancy všechny ty taje ženského oděvu bez větších problémů.
 
„Nancy, řekni Johnovi, aby zapřáhl koně do kočáru. Chci si vyjet k jezeru.“
„Jistě, paní. Budete si ještě něco přát?“
„Ne, děkuji, můžeš jít.“
 
Sešel dolů po schodech. V hale čekal muž s tácem, na kterém leželo několik dopisů.
 
„Vaše pošta, lady,“ řekl sluha.
„Děkuji, Franzi.“
 
Vzal dopisy, odnesl je ke stolu a dal se do jejich otevírání. Nasával další dojmy ze společenského života. Několik pozvánek na párty, výpis z bankovního účtu, sdělení od notáře, že může přijet sepsat poslední vůli, samé běžné věci.
 
Odložil dopisy a vyšel z domu. Kočár už čekal. Nastoupil a zavelel k odjezdu. Dostavil se první velký šok. Druhá potlačená duše se rvala o místo na slunci.
 
‚Co to je, k čertu? Kdo jsi?‘ ozvalo se v Honzově hlavě.
‚Jsem posel, ale nevím, co mám vyřídit,‘ odpověděl myšlenkou Honza po pravdě.
‚Co je to za nesmysly? Hned vypadni z mého těla, darebáku.‘
‚To nezáleží jen na mně. Posílá mě Azazel.‘
‚Proboha! To už je čas? Už mám odejít?‘
‚Já nevím.‘
‚Zaslíbila jsem se ďáblu, aby mi umožnil dlouhý a spokojený život. To už mě volá do pekla?‘
‚To já nevím, madam.‘
‚Ale hrabeš se mi v hlavě a říkáš, že tě poslal ten démon. To je příšerné!‘
 
Kočár dojel k jezeru. Honza opanoval Jessičino tělo a šel k lavičce pod altánkem. Bylo tu krásně. Balzám na duši. Na kterou duši? No právě. Jesika se znovu ozvala.
 
‚Proč jsem neumřela, když jsi tady ty?‘
‚Nevím. Nemám žádné konkrétní pokyny. Musíte nám nechat čas.‘
‚A to se jako dostaneme do blázince? Proboha, já si v myšlenkách povídám sama se sebou. Tomuhle se říká, tuším, schizofrenie.‘
‚Schizofrenie je až projev choroby, když budete tiše, můžeme žít bez problémů.‘
‚To nedopustím! Je to moje tělo! Okamžitě zmiz! Zaklínám tě…‘
‚A čím? Je mi líto, jsem tak trošku čaroděj, takže o zaklínání něco vím.‘
‚Čaroděj! Mám v sobě čaroděje! Hrůza!‘
 
Honza si uvědomil, že lady sedí v altánku a hledí jako šílená na vodu. Tělo měl napružené, žaludek nemálo bolel. Bylo mu na nic.
 
Najednou se objevil černý tunel a barevný fraktálový svět. Azazel se vznášel opodál a nahlas se smál.
 
„To bylo výborné! Všechna čest. Ovládl jsi to tělo a původní duše měla utrum. Teď se bude několik dní vzpamatovávat. To ji naučí, že smlouvy s ďáblem se uzavírat nemají.“
„Ty jsi ďábel? O tom nebyla řeč.“
 
„Jak může zkušený čaroděj přehlédnout povahu anděla, který k němu promlouvá? Jsi hlupák, Honzo. Jistěže jsem ďábel. A ty jsi můj sluha. Nyní si můžeš odpočinout, další úkoly přijdou později.“
 
Svět se rozplynul.

 
Léta Páně 2019, dne 21.3. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
21.3.2019 | 18:39    Sendy

Druhý díl páté části? Já spala letos hodně dlouho, koukám.