Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Láska pod vývratem a brouk v hlavě
.....
Zrovna jsem strkal klíč do dveří bytu, když se ozvala melodie z filmu Sedm statečných.
Už jedou, řekl jsem si v duchu, jako vždy, když se ozve vyzvánění mojí starodávné Nokie. Jestli se mě zase zeptají, kde nakupuju plyn, tak jim řeknu, že v trafice. Melodie vyzvánění se blížila do bouřlivého finále. Otevřel jsem dveře bytu. Žádný uvítací výbor se nekonal. Olga a naše fenka Daisy byly u dcery na chalupě, takže jsem se dočasně stal slaměným vdovcem. Podíval jsem se na číslo volajícího. Žádná reklama, ale můj kamarád a bývalý spolubojovník Petr, který je přesně ten typ člověka, kterého byste chtěli mít vedle sebe, kdybyste se dostali do úzkých. Přijal jsem hovor.
„Čau, člověče,“ ozvalo se s u mého ucha. Petr mě v telefonu takto zásadně oslovuje. Co nadělám, už mně říkali hůř.
„Buď zdráv mladej,“ vrátil jsem mu pozdrav. „Mladej“ mu zase do telefonu říkám já, neboť je o tři měsíce mladší. Když se ale setkáme z očí do očí, oslovujeme se normálně.
„Zvu tě na oběd,“ zahlaholil zvesela. To mně pozvedlo náladu.  Mám jednu zásadu. Když někdo zve na oběd (snídani, večeři, to je jedno), nikdy neodmítej. Proto jsem položil jen stručný pragmatický dotaz:
„Kdy a kde?“
„Zítra v Rubínu?“
„To by šlo,“ přijal jsem nabídku a doplnil ji časovým rámcem. „V pravé poledne?“
„OK, tak zítra,“ řekl a zavěsil. Já vím, říct, že někdo „zavěsil“ mobil je nesmysl, ale držím se tradice z dob, když jsme ještě telefony nenosili po kapsách.

Druhý den jsme zasedli v Rubínu, několik dlouhých minut studovali knihu s názvem „Jídelní lístek“ a pak si objednali smažák. A k tomu pivo.
Než donesli naši vybranou specialitu, zahájil jsem neutrální hovor, přestože jsem byl celý nedočkavý, abych se dozvěděl, proč mě Petr vlastně pozval.
„Nedávno jsem viděl jeden zajímavej film…“, začal jsem zvolna
„Jak se jmenoval“, chtěl vědět Petr
V tuto chvíli ovšem moje malé šedé buňky pracovaly v opačném režimu, než u Hercula Poirota
„Na to si teď nevzpomenu.“
Dobráá, pravil můj kamarád rozvážně, „tak kdo tam teda hrál?“
„No, ten herec…“
Petr pozvedl obočí.
„Víš co, kašlem na to,“ uzavřel jsem rázně tuto kulturní debatu.  
Petr se chopil iniciativy. „Když čtu tvoje povídky, většinou mi zlepší náladu.“
Nedal jsem najevo sebemenší náznak pravé nebo předstírané skromnosti. Chvíli jsem se cítil jako věhlasný autor. Kde jenom jsou ti lidé, aby si přišli pro podpis? Rychle jsem se probral ze svého snění. Musím ale dodat, že přátelům a rodině svoje dílka nenabízím ani náhodou. Vlastně se tomu vyhýbám jako ten příslovečný čert kříži. Petr je tedy musí číst úplně dobrovolně, což oceňuji.
„A mám pro tebe námět,“ pokračoval.
Tak námět bych docela uvítal, pomyslel jsem si, momentálně se múzy odstěhovaly neznámo kam a zatím jsou s nějakým tím vnuknutím velmi opatrné.
„Byl by to příběh Backa…“
Tak se jmenuje Petrův malý černý knírač, to jsem věděl. Zaváhal jsem.
„No jo, ale já už jsem o psech, tedy o naší Daisy napsal asi pět věcí. Abych tím čtenáře, kteří mě poctili svojí přízní, neotrávil,“ namítal jsem krásně spisovně.
Petr rychle moji námitku smetl ze stolu.
„Ještě jednu by snad unesli.“
Mezitím nám donesli naši objednávku a tak jsme hovor přerušili, abychom se mohli věnovat lití tatarky tam, kam patří i nepatří a následnému spokojenému žvýkání. Když jsme dojedli a objednali si další pivo, pustil se Petr do svého vyprávění.

„Před čtyřmi měsíci jsem se s Backem vypravil na delší vycházku do Bílovic. Kolem řeky a tak. V jednu chvíli jsem Backa pustil z vodítka. Většinou se motá kolem mě, ale tentokrát cosi zavětřil a zmizel. Když se delší dobu nevracel, propadl jsem panice. Tohle ještě nikdy neudělal…“
„To chápu,“ přerušil jsem ho, „musels mít nervy na pochodu.“
„ Měl, „ přikývnul a dlouze se napil piva. Učinil jsem také tak a naléhavě se zeptal:
„Ale našels ho, že jo?“
„Počkej chvilku, nebylo to tak jednoduchý…“
Další pokračování příběhu lze v kostce shrnout takto: Když chodil několik hodiny po okolí s nulovým výsledkem, sedl do auta a odjel domů. Modlil se, aby Backa někdo našel. Pes měl na krku známku s jeho telefonním číslem a tak doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. Znovu se vrátil do povodí Bílovic. Opět chodil dvě hodiny po okolí, ale po Backovi jako by se slehla zem. Za pár hodin měla přijít tma a pro mého kamaráda nekonečná noc. Ale někdy modlitby bývají vyslyšeny. Tentokrát se vyslyšení konalo v podobě zazvonění Petrova telefonu. Ozval se hlas ženy, která mu přinášela radostnou zvěst, že našla jeho psa. Předala mu přesné instrukce, kde je najde, ovšem současně dodala, že „záležitost se poněkud zkomplikovala.“ První, co Petra napadlo - Back je zraněný.

A nyní už opět předám slovo vypravěči.
„Dorazil jsem na místo kontaktu, které, mimochodem, bylo nedaleko od mé výchozí pozice, kde jsem původně Backa ztratil z hledáčku. Chodil jsem všude možně, ale zrovna toto místo jsem míjel v kruzích.“
„Mluvíš, jako špión,“ konstatoval jsem.
„Nepřerušuj mě,“ požádal, „teď to začne být zajímavý.“
Rychle jsem kývl na číšníka a objednal dva fernety.
„Můj Back ležel u kořenů - jak se tomu říká - vyvráceného stromu…“
„Máš na mysli vývrat,“doplnil jsem ho.
„Jo, vývrat, jenomže tam neležel sám. Spočíval v lůně, abych tak řekl, fenky slovenského čuvače a vrhal na ni zamilované pohledy, které ta psí holka opětovala.“
„Tak tomu říkám skutečně komplikovaná situace,“ poznamenal jsem. „Cos udělal?“
„Když jsem Backovi nasadil obojek a odváděl ho k autu, pořád se ohlížel a začal výt, To samé dělala ta fenka, která ho sledovala se smutným pohledem. Málem jsem začal výt taky.“

Petr posadil Backa za všeobecného vití do auta a vrátil se k fence. Neměla žádnou známku. Petr tam chvíli stál, usilovně přemýšlel a zvolna si na sebe pletl bič. Pak dal čuvačovi, nebo tedy čuvačce, pokyn, aby ho následovala do auta. Neměl to srdce, aby psího Romea a jeho Julii od sebe oddělil. Jen doufal, že fenka má třeba čip a tak dříve nebo později najde jejího majitele. Nutno poznamenat, že majitele dosud nenašel, přestože se jedná o vzácného psa. Možná to byl test seslaný z vyšších míst, čímž nemyslím ministerstvo a tak podobně. Dějí se mnohem podivnější věci mezi nebem a zemí.
Zde se dostáváme do fáze, kdy to začalo být zajímavé také pro mě. Petr totiž upletl bič nejen pro sebe, ale hodlal vyrobit ještě jeden.

„Tak teď mám všechny doma,“ řekl zamyšleně.
To nedávalo smysl. Proto jsem se zeptal: „Jak to myslíš – všechny?“
„Když jsme tenkrát dorazili ke mně domů, tak jsem zjistil, že fenka hárá. Ale uklidňoval jsem se, že technicky by to Back nemohl zvládnout. Zvládl to, mizera jeden. Doma mám teď Backa, Julii, jak jsem ji pojmenoval, a pět štěňat.
Kolem zrovna procházel číšník a tak jsem objednal další rundu. Dvojitou.
„Tak tvoje vyhlídky ti, Petře, nezávidím.“
„No právě,“ podíval se na mě pohledem, který musel odkoukat od svého Backa. „Chtěl bych tě požádat, abys jednomu štěněti poskytl azyl. Pro dvě štěňata už mám zájemce. Přesto ještě tři zůstávají.“
„Myslel jsem, že mně chceš nabídnout námět!“  zvolal jsem zoufale
„No, vždyť to je nejen námět, ale i dobrý skutek hoden tvé velikosti,“ snažil se pochlebovat.
Požádal jsem číšníka, aby přinesl celou lahev.
„Budu to muset projednat s Olgou, až se vrátí, nic neslibuju.“
Postupně jsme vypili všechno, co bylo na stole.
Jak jsem se dopravil domů si už nepamatuju, ale spal jsem zhruba dvacet hodin a s napětím očekával příjezd manželky.

Olga, když jsem jí opatrně nastínil plán operace „Baby Julie“, sice souhlasila, ale současně poznamenala: „To mám za všechny svoje hříchy.“

Tím celou věc poněkud zakalila.
Jaké může mít, k čertu, hříchy?

Teď máme doma nejen Daisy, ale i její novou kamarádku Bonušu a já navíc jednoho brouka v hlavě.

Kdybyste věděli o nějakém bezprizorním nosorožci, gorilím mláděti nebo žirafě, klidně mi pošlete vzkaz.  Od toho jsem tady.


 
 


 
Léta Páně 2019, dne 5.4. věnováno autorem František
Share
  
5.4.2019 | 20:18    František

Děkuji Vám Sendy za opravu
5.4.2019 | 16:47    Sendy

Snad jsem to opravila správně. Pouštím pro časově nespoutané čtenáře a vracím se k obživě.