Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy V/9
A to je konec, přátelé...
Kapitola 9. Dar
 
Ocitli se ve velké místnosti ozářené příjemným denním světlem, které přicházelo od velkého střešního okna. Honza zpozoroval, že kolem stěn stojí řada skříní a přístrojů. Uprostřed toho všeho se nacházela velká průhledná vana, ve které se vznášelo ponořené lidské tělo.
 
„Pojď blíž,“ řekla Devana.
 
Honza poslechl. Díval se na toho člověka v lázni, už viděl, že je to žena, a najednou sebou trhl. Poznal ji. Byla to Dragoberda. Mladší a plná krásy.
 
„To, tohle…“
„Můžeš mi odpustit, Honzo? Takhle si to Azrael přál.“
„Já, já nevím, nechápu to. Vždyť zemřela, společně jsme ji pohřbili…“
 
„To je klon, Honzo. Uměle připravená lidská bytost. Já vím, že něco takového ani ve tvé rodné době není možné, lidi to udělat neumějí. My ano. Azrael mi slíbil, že jí vrátí její duši. Pojď, uděláme, co je třeba.“
 
Devana stiskla nějaké tlačítko a kapalina ve vaně se začala ztrácet. Tělo nové Dragoberdy se položilo na podložku. Devana odstranila přední stěnu a vytáhla podložku na připravený stůl.
 
„Můžeš jí vdechnout život, Honzo.“
„Já nevím, tohle je jako pohádka, co mám udělat?“
„Vdechni jí život, přece víš, jak se dělá umělé dýchání.“
 
Honza to udělal. Dragoberda sebou škubla a mocně se nadechla. Otevřela oči. Honza se na svoji lásku díval a stále nevěřil. Může to být skutečně ona? Není to jen nějaká bezduchá kopie?
 
„Kde to jsem?“ zeptala se Dragoberda.
„To já nevím, ale hlavně, že tu jsi,“ řekl Honza.
„Jsi na Erasei, Dragoberdo,“ řekla silným hlasem Devana.
„Moje paní, ty jsi tu taky?“
 
„Berdie, pamatuješ si, co se s tebou stalo?“ ptal se Honza v pochybách.
„Ano, nějaký chlap mě mučil. Myslím, že se jmenoval Drenevan. Ano, čaroděj Drenevan. Bál se mě, bál se i tebe. Pak všechno skončilo. Co se stalo? Jak jsem se ocitla zde?“
„Pro lásku a oběť svého muže jsi nalezla milost u Nejvyššího, Dragoberdo,“ řekla Devana.
„Vždyť jsem byla mrtvá, tohle nechápu.“
 
„Já to taky nechápu, Berdie. Tedy technicky bych pochopil, že je tu tvoje nové tělo. Ale že jsi tu ty celá se vším všudy, to nechápu.“
„Přátelé, nelamte si hlavu. Byla vám dána příležitost k novému životu. Přijměte ji s pokorou a vděčností,“ řekla Devana.
 
Prostředí se proměnilo. Dragoberda ležela na lůžku na Belevu, Honza stál u ní a Devana tu už s nimi nebyla.
 
„A tohle je zase co?“ zeptala se Dragoberda a bylo vidět, že se jí vrací její přísná povaha.
„Jsme na Belevu, Berdie. Stalo se toho hodně za tu dobu, co jsi byla pryč. Já jsem teď kníže z Belevu a hrad mi patří.“
„Nemám na tenhle hrad zrovna dobré vzpomínky. Tak Huara, no to se podívejme. Co náš dům ve Widolenu?“
 
„Stále stojí. Helder se o něho stará, pokud budeš chtít, můžeme se tam vrátit.“
„No uvidíme. Momentálně bych uvítala, kdybych se mohla obléct. Je sice celkem teplo, ale přece tu nemůžu pobíhat nahá.“
 
Musela se spokojit se šaty po služce. Moc se jí to nelíbilo, nic jiného však k dispozici nebylo. Kdo by čekal, že se vrátí? Druhý den poslal Honza sluhu do Jatavy a podrobně mu popsal, jaký oděv má nechat ušít. Dragoberda byla spokojená. Černé dlouhé šaty se jí vždycky líbily nejvíc.
 
Procházeli se spolu lesem a vnímali krásu přírody.
 
„Opravdu jsem tam pod tím kamenem pochovaná? Tohle mi nahání trošku hrůzu. Jsem sice čarodějka, ale některé věci jsou i na mne příliš. Zrovna tak ten tvůj telefon bez drátů. Myslíš, že Zarathorn přijede?“
 
„Určitě. Pokud dokáže přežít tvůj návrat.“
 
Epilog
 
Zarathorn přijel. Tvářil se šťastně a zmateně. Dragoberda si už zvykla na roli hradní paní a celá zářila. Přijela i Devana s Tobasem.
 
Večer se sešli v salonu a povídali si. Ze všech nějak spadla tíha hmotného světa, cítili se jako v ráji.
 
„Hned, když jsem zabil toho skřeta, mohlo mi dojít, že žiji v pohádce,“ konstatoval Honza.
„Skřeta? To má být zase co?“ chtěla vědět Dragoberda.
„To by mě taky celkem zajímalo,“ přidala se Devana.
„Povíš nám to, bráško?“ zeptal se Tobas.
„No tak, nedej se pobízet,“ odtušil Zarathorn a usmál se.
 
Honza se v myšlenkách vrátil k době své služby v Národní galerii a začal vyprávět.
Léta Páně 2019, dne 12.4. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
15.4.2019 | 23:13    JC senior

Příběh, který zujal.
I přesto, že dávám přednost realističtějším žánrům.
*
12.4.2019 | 12:09    Doremifa

...trochu mi to nahodilo pověst o Orfeovi, ktrý si šel do podsvětí pro svou Euridiku. Ale ta nekončí šťastně. A já mám šťastné konce docela ráda. Snáze se s nimi ztotožňuji, ačkoliv jsou méně pravděpodobné. 
No, početla jsem si, docela kláda.