Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Přej si sen /1/
Tohle je hezkých pár let rozepsaná scifi. A možná zůstane rozepsaná napořád - ledaže by mě váš zájem donutil ji dokončit. Budu ráda za všecky komentáře, zejména ty kritické. Nic tak nepotřebuje zlenivělý autor jako pořádný dloubanec pod žebra...
 Prolog
 
L.P.1522 

„Sancta Maria… Mater Dei…ora pro nobis… „
Slova, jež vycházela z úst mladého rytíře, byla velice tichá, ale Spiro je přesto zaslechl a pokřižoval se. Ostatně nic jiného se udělat nedalo.
Jean de Morney umíral.
Mladík, teprve dvaadvacetiletý, byl vzdáleným příbuzným samotného komtura, ale to ještě neznamenalo, že na něj smrt neukáže prstem a nevyzve ho, aby ji následoval. Vzala si už i urozenější a mladší.
Jakmile se rysy jeho tváře, dosud zkřivené bolestí, začaly vyhlazovat a zjemňovat, bylo jisté, že se dny utrpení chýlí ke konci. To už Spiro poznal.
A třebaže bratři do péče o raněného vložili všechny své medicínské znalosti, ze spárů zubaté by jej teď mohl vyrvat jedině zázrak. Jenže zázrak se v tomhle špitále ještě žádný neudál. Možná se Bůh na johanity hněvá.
Proč by jinak dovolil, aby se nevěřící psi dostali až k samému srdci zdejší komendy?
Zdi pevnosti na Rhodosu jsou sice silné, ale jak dlouho ještě budou odolávat obléhání a ostřelování z tureckých lodí, které už více než pět měsíců vyplňovaly moře jako jednolitá hradba stěžňů a děl?
Na tuhle otázku neznal Spiro odpověď. Byl to koneckonců jen obyčejný laický ošetřovatel, a ne vojenský stratég.
 
Otřel vlhkým klůckem mladíkovu rozpálenou tvář.
Jean de Morney zasténal a pak náhle otevřel oči. Avšak byl to jen prázdný, nevidoucí pohled, který mířil vzhůru ke klenbě špitální síně, pohled člověka, jenž právě překračuje hranici mezi vezdejším světem a věčností.
Zubožené tělo se naposled napjalo, prostěradlo z něj sklouzlo a odhalilo nafouklé břicho. Kůže měla barvu olova a jen neznatelný šelest plynů uvnitř prozrazoval, jak gangréna rozežírá mladíkovy útroby. Ze zčernalé rány v podžebří vytryskl hnis. Spiro odvrátil hlavu a s vypětím vůle potlačil nával hořkosti v ústech.
Ve stejné chvíli, kdy oči mladého johanity znehybněly, padl ošetřovatel na kolena a sklonil hlavu k modlitbě za duši zemřelého.
Jeho šepot zcela zanikal v kakofonii výkřiků, sténání a proseb o vodu či Boží milosrdenství, jenž naplňovala špitální sál spolu s pachem rozkladu a výkalů, který nedokázal rozehnat ani vlahý vánek, pronikající dovnitř velkými okny.

Spiro zatlačil Jeanu de Mornay oči, přetáhl přes jeho tvář prostěradlo a ztěžka se narovnal. Čekala ho nepříjemná povinnost oznámit chlapcovu smrt komturovi.
Ví Bůh, že nemohli udělat víc, ale stejně bude lepší, když ho do komnaty Philippa Villiers de L'Isle-Adam doprovodí bratr Gilbert. Správce špitálu bude jistě výmluvnější než prostý ošetřovatel.
 
Našel ho v herbáriu.
Gilbert tu byl sám. Seděl za stolem a soustředěně cosi sepisoval.
Spiro zůstal uctivě stát mezi dveřmi a čekal, až si ho ranhojič všimne.
Na bratru Gilbertovi, muži s neklidnýma očima a stejně neklidnými pohyby, bylo vždycky cosi světsky znepokojivého.
Do řádu vstoupil, až když mu táhlo na čtyřicet a za sebou měl bohatou válečnickou minulost. Ale nebyly to jen zážitky z bojišť, co mu bránilo v naprosté pokoře a oddanosti.
Gilbert neochvějně věřil, že Bůh dal lidem rozum proto, aby jim umožnil spolupodílet se na všech Božích tajemstvích. Aby dokázali postupně odkrývat vše, co On ve své nezměrné dobrotě vložil do tohoto světa ku prospěchu svých stvoření. A to včetně rizika, že objevené mohou zneužít proti sobě navzájem.
Gilbertova neutuchající touha po poznání byla mnohým trnem v oku.
Vskrytu mluvili dokonce o kacířství. Jak také jinak nazvat člověka, jenž neštítil studovat zapovězené spisy arabských lékařů, těch pohanských psů, a tvrdit, že jejich metody jsou daleko lepší a pacientům prospěšnější? Vždyť každý poctivý křesťan dobře ví, že modlitba je nad všechny léky světa a že i sebelepší lékař je jen pouhým nástrojem Boží vůle.
A jistě by nezůstalo jen u pokoutních narážek, kdyby nad Gilbertovými experimenty nedržel ochrannou ruku sám komtur.
 
Philippe Villiers nebyl žádný osvícenec či badatel.
Pomoz si a Bůh ti pomůže, to byla zásada, které se celý život držel. Proto taky nehřebelcoval koně na nějaké zapadlé komendě, ale stál tady, na postu velitele pevnosti. V současné situaci sice poněkud prekérní kariérní úspěch, ale on se považoval v prvé řadě za válečníka a toto byl jeho denní chleba.
Co ho však už celé roky dráždilo, bylo tajemství absolutní poslušnosti a sebevražedné bojovnosti janičářů, příslušníků elitních oddílů nepřítele. Ani na okamžik nevěřil, že za tím stojí pouze hluboká oddanost učení islámu, zvlášť proto, že janičáři byli vychováváni z původně křesťanských chlapců, odvlečených při nájezdech Osmanů na Balkán. Muselo v tom být něco víc než příslib ráje a hejna panenských hurisek. Musela to být nějaká droga, tak silná, že přehlušila rozum i pud sebezáchovy. A jakkoliv byl komtur přesvědčen, že křesťané musí zvítězit, neboť Bůh je na jejich straně, neváhal by svým rytířům podobný přípravek podat.
Bratr Gilbert slíbil, že takovou látku nalezne.
 
Konečně ranhojič vykroužil poslední písmeno a odložil brk. Tvářil se zamyšleně…a současně jaksi spokojeně, až Spirovi bylo skoro líto mu tu náladu zkazit.
Glibert zvedl pohled. Ve zlomku vteřiny přečetl ošetřovatelovu tvář a zachmuřil se.
„Špatně zprávy, předpokládám.“
„Ano, bratře… Jean de Morney… Bůh si ho povolal.“
 „Sněť,“ řekl Gilbert unaveně. „Dala by se léčit, ale musel bych otevřít jeho tělo. Nedovolili mi to. Takže zemřel. Ale mohl žít.“
„Byla to vůle Boží,“ namítl Spiro.
V Gilbertových očích se na kratičký okamžik hněvivě zablesklo.
„Vůle Boží…“ opakoval. „Kdo z nás ví, CO je vůle Boží? Ty? Já? Komtur  - nebo snad papež? Nikdo…“
Odmlčel se, když si všiml ošetřovatelova výrazu.
Vyděsil jsem ho, chudáka. Měl bych mlčet, pomyslel si, ale zároveň cítil, že to, co v něm dozrávalo posledních pár týdnů, musí ven… a tak chraptivě dodal:
„Víš, Spiro, hledal jsem lék, jenž by raněným přinesl úlevu a spánek… - a našel… no, teď už je jedno, co vlastně. Vyzkoušel jsem ho jako obvykle nejdřív na sobě. A opravdu, usnul jsem, ale byl bych přísahal, že bdím. Byla tam dívka a já, mladý a zamilovaný. Jmenovala se Madelaine, drobná, černovlasá…no nic, to není důležité. Jenže když jsem se probudil, toužil jsem tak velice, aby se ten sen vrátil, že jsem si vzal další dávku. A ještě jednu. Ó, ano, ten lék funguje. Tiší bolest těla a dává spánek. Děkoval jsem za něj Všemohoucímu… než jsem pochopil, že je v něm cosi divného. Že zároveň rozvrací mou duši, bere mi klid. A přesto se ho nemohu vzdát. Udělal bych kvůli němu cokoliv. Zřekl bych se i Boha, kdyby to bylo nutné. Je snad i tohle vůle Boží??“
Spiro mlčel. Bylo mu jasné, že na tuhle otázku si musí Gilbert odpovědět sám.
 
„Bojím se usnout, a zároveň netoužím po ničem jiném tak jako po spánku. Protože v něm vždycky přijde sen. Ne, to já vcházím do něj, ale není to sen, je to skutečné, cítím to. Krajina mého dětství. Vyrostl jsem v Provence, víš? Nevíš. Jak bys mohl, když jsi celý život neopustil tenhle mizerný ostrov. Jak rád bych se tam vrátil, ale nemohu, uvěznili mě tady, prokletí Turci, prokletí johanité, ti zatracení umírající…!“
To už Gilbert skoro křičel a tváře mu zrudly rozčilením. Spiro ho popadl za ramena a zatřásl jím.
„Bratře! Přestaň! Někdo tě uslyší!“
„Ať! Je mi to jedno!“
A pak, stejně rychle jako vzplanul, se uklidnil.
Povolil sevřené pěsti a zhluboka vydechl. Nato sáhl do přihrádky ve stole a vyndal stočený pergamen.
„Vezmi to k sobě, Spiridione. Je tam všechno – ingredience, recept na výrobu toho… léku i jeho účinky. Někam to schovej, ale s nikým o tom nemluv. A kdyby se snad se mnou něco stalo, znič ho. Slib mi, že to uděláš. Přísahej, Spiridione, přísahej při Panně Marii…“
 
Následujícího dne podnikla turecká vojska zničující útok, při kterém padly desítky obránců citadely, mezi nimi i Spiro.
Následně Philippe Villiers de L'Isle-Adam kapituloval.
Gilbert opustil ostrov spolu se zbylými johanity, které nechali vítězové velkomyslně jít.

O několik dní později, se jménem černovlasé Madelaine na rtech, skočil z paluby do moře.
 
 
Léta Páně 2019, dne 28.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
2.7.2019 | 21:39    Dota Slunská

Vícevrstvé příběhy mají vždycky velký potenciál. Prostředí, důkladná charakteristika postav, cestování časem nebo prostorem mozku. Řekla bych,  že jsi opravdová spisovatelka. Máš psaní v krvi, čtenář má pocit, že pluje příběhem a je pln očekávání. Jazyk je pestrý, vytříbený, nota příznačná ději, buď naléhavá a napínavá s momentem překvapení, nebo odlehčená a zábavná. A k tomu všemu se člověk ještě dozví spoustu nových věcí. Osobně si jako čtenář nemám víc co přát. Baví mě to.
1.7.2019 | 10:29    Doremifa

...rozhodně psát dál! Vždyť spoiler je jenom aerodynamický štít na karoseriích některých aut a tahačů Úsměv
1.7.2019 | 9:56    Tessa

Dík za čtení, Pavle. Dávala bych sem menší množství textuy, ale nechci děj tříštit víc,než je nutné. Ale možná by stačilo přečíst to po chvilkách a po kouskách.
30.6.2019 | 16:40    Pavel D. F.

Lék co přináší živé sny? Osobně ho nepotřebuji, živé sny mám skoro každou noc. Podezírám svou duši, že ve spánku tohoto těla cestuje do paralelních vesmírů, kde se setkává s tátou a dalšími mrtvými příbuznými...
 
Určitě budu tento příběh dál číst, v každém případě by stál za dokončení. Ale překonávám při čtení svůj momentální (no dobře, už několik let trvající) blok při čtení delších textů, takže se jen těžko zmůžu k pořádnému komentáři...
30.6.2019 | 12:25    Tessa

Dík za komentář, Doremi. Akorát mu chybí na prvním řádku červenými písmeny:
POZOR! SPOILER!Smích
 
Jojo, přesně tohle autor udělal. Budou-li všichni čtenáři tak vnímaví, má cenu psát dál?
I když ... možná vás ještě překvapím. Aspoň malinko.
 
30.6.2019 | 12:14    Doremifa

...tohle je pěkně rozběhlý příběh. A vzhledem k tomu, že jsou všichni protagonisté z prologu po smrti, mohl by autor střihem dostat děj o pár set let dále, třeba do současnosti, ve které by další hrdina nalez starou formulku na přípravu onoho tajemného lektvaru...co?
Fajn.
29.6.2019 | 10:22    Tessa

Díky za vpuštění.
No, obávám se, že Gilbertova úloha stejně jako výlet do historie jsou omezeny pouze na prolog. Ale snad zaujme i pokračování.
28.6.2019 | 21:41    JC senior

Tedy scifi, zasazené do historie...
Pro mě mnohem bližší téma něž mimozemšťané.
A chci věřit, že Gilbet skokem do moře nezahynul, ale vydal se na další, pozoruhodnou cetu.
Tak pokračuj...