Doktor stál na okraji útesu a zamyšleně zíral na slavný argyllský vodopád.
Inkoustově černý proud se řítil do kaňonu, odkud proti němu bez ustání jako duhové střely vyletovaly křídlaté cheiry.
Jejich melodický zpěv byl tak hlasitý, že chvílemi přehlušoval i hřmot padající vody. S každým dalším pokusem se dostávaly výš a výš, dokud v dešti barevných jisker, připomínajícím ohňostroj, nezmizely za horní hranou vodopádu.
Stál tam hodnou chvíli, než mu konečně došlo, že ho ta podívaná vůbec netěší.
Že mu chybí Donna a její lehce pohrdlivý výraz, s jakým by nepochybně prohlásila: „To je toho. Něco podobného ukazovali zrovna včera v National Geographic, akorát ta voda nebyla tak špinavá.“
A ve chvíli, kdy by odsekl něco o nevděčné pozemšťance, by se rozesmála: „To byl vtip. Vážně, Doktore, něco tak úžasnýho jsem ještě nikdy neviděla!“
Donna, které musel vymazat paměť, aby jí neshořel mozek, přeplněný vědomostmi Pána času.
Donna, kterou nechal na Zemi v její obyčejné nekomplikované existenci.
Jestlipak je šťastná?
V té chvíli vyšlo nad planetou Argyll první z jeho tří sluncí a dotklo se paprsky vodopádu.
Barva vody plynule přešla z černé do kouřově temné a pak do holubičí šedi, aby nakonec zůstala křišťálově čirá s drobnými smaragdovými pablesky. Skála pod ním měla stejný odstín jako Donniny vlasy.
„Podívám se, jak se má,“ rozhodl se Doktor, „jenom nakouknu, ona mě nepozná, jak by taky mohla, no a poletím dál. Co se může stát?“

„Time, pospěš si! Už dlouho ten žebřík neudržím, strašně to podkluzuje!“
„Vydrž, už ji skoro mám!“ křikl obtloustlý chlapík, balancující na nejhořejší příčce. Odhodlaně šmátral rukou po nohatém mourkovi, který se krčil na větvi jasanu a nepřátelsky přitom prskal.
„Proč ji nenecháš na pokoji? Sleze sama, umí to, je to přece kočka, proboha!“
„Je to teprve kotě! A mohlo by spadnout a zranit se!“
To spíš spadneš ty, pomyslela si Donna. Proč zrovna já musím žít s takovým měkkosrdcatým moulou?
Protože byl jedinej, kdo tě chtěl. I když fakt nevím, co na tobě vidí, rýplo si její druhé já.
To nevěděla ani ona sama.
Vlastně si pořád nebyla jistá, jestli se jí to všecko jenom nezdá. Vždyť samotné jejich seznámení patřilo do kategorie těch nejméně pravděpodobných. Jak by řekla kámoška Sheila – to nevymyslíš….
Potkali se na prázdné ulici, byl večer, Donna spěchala domů, třebaže věděla, že matčiným řečem stejně neunikne. Kam spěchal on, netušila. Nezajímal ji - do okamžiku, než se vzájemně míjeli…
„Padl mi prostě k nohám,“vyprávěla později matce, „a vyznal mi lásku. Že celý život čekal jen na tenhle okamžik a že beze mě nemůže žít…“ A přesně tak to bylo.
Měla ho za blázna, ale on se nedal odehnat.

Po týdnu kapitulovala a svolila jít s ním na večeři.
O měsíc později už bydlela v tomhle útulném domku, kam teď přibylo kotě, které Tim donesl z útulku, a které zrovna trucovalo na stromě před domem. Nemělo ještě jméno, protože se ti dva na žádném neshodli, zato projevovalo pozoruhodný talent dostávat se do míst a situací, ze kterých mu musel pořád někdo pomáhat.
Ale stejně je to terno, nemyslíš? pokračoval ten protivný hlásek v Donnině hlavě. Neumí sice ani zatlouct hřebík, ale hypotéku splácí bez řečí a tebe nosí na rukách. Mohlas dopadnout mnohem hůř…“
Nebo mnohem líp, odsekla v duchu, ale dobře věděla, že ne - sekretářka z Chiswicku, obyčejná kancelářská myš, jakých je všude dvanáct do tuctu. Tim Hardy, se svým solidním místem makléře v City, byl její životní výhrou, ať se jí to líbilo nebo ne.
Občas se jí ale zdálo o jiném muži.
Neznala jeho jméno, ve snu nikdy neviděla jeho tvář. Přesto se v ty dny probouzela s pocitem hluboké ztráty.

Pojednou koutkem oka zahlédla na konci ulice cosi modrého, co tam před chvílí ještě nebylo, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Její nos totiž zaregistroval zápach, který se linul z otevřeného okna.
„Ó, Bože, moje nedělní pečeně!“ zaječela.
Na okamžik váhala mezi dvěma povinnostmi - a pak ten zatracený žebřík pustila a vběhla do domu.

I když je dělilo dobrých padesát metrů (blíž se přistát neodvážil), slyšel ji tak dobře, jako kdyby stála vedle něj. Rty mu zvlnil úsměv. Nezměnila se, je to pořád ta stará dobrá Donna, která dokázala pouhým hlasem zbořit hradby Jericha. Nebyl to tenkrát asi nejlepší nápad ji tam brát, ale některé věci se prostě stejně stanou. Tak či tak.
Jako to tlumené buchnutí, které následovalo vzápětí.
„Donno, cos to udělala? Moje noha…ááá, panebože, to je bolest! Asi ji mám zlomenou…určitě je zlomená, vidím kost! Ježíši, já vidím svoji kost! Pomozte mi někdo!“
Tim řval, jakoby ho na nože brali, a Doktor se k němu instinktivně rozběhl. .
V půli cesty ale zpomalil a nakonec se zastavil úplně.
Neměl by tam chodit, neměl by tu vůbec být. Pořád existovala nepatrná, byť nepravděpodobná možnost, že si Donna vybaví jeho tvář, a pak i všecko ostatní. Následky by byly nedozírné.

V té chvíli se objevila na prahu, v rukou obalených utěrkami čadící pekáč. Bleskově vyhodnotila situaci, nádobu jednoduše odhodila na trávník a vylovila ze zástěry mobil.
„Potřebuju sanitku! Hned! Úraz, otevřená zlomenina, jo, krvácí a hodně, takže sebou hoďte!“
Ještě nadiktovala adresu a pak si všimla Doktora, stojícího opodál.
Ten právě přesvědčil sám sebe, že jeho pomoci není zapotřebí, že to Donna zvládne jako vždycky, a chystal se zmizet, když na něj houkla:

„Hej, vy tam, nezírejte a pojďte mi pomoct! Vaši kravatu! Rychle! Musím to zaškrtit!“
Doktor se pro jistotu ohlédl, jestli její slova nepatří někomu jinému, ale měl smůlu, na ulici ani živáčka. To se sice za pár chvil díky Timovu ječení jistě změní, ovšem - jak znal Donnu - tak dlouho ona čekat nebude.
Rychle rozvázal uzel, v duchu si přitom nadávaje do nezodpovědných idiotů.
Ale v jejích očích nekmitla ani jiskřička poznání, když si od něj tu kravatu brala.
„Dík,“ zamumlala a rázně ji utáhla kolem Timova stehna. Ten znenadání zmlkl a jeho tvář nabyla šedivé barvy.
„Vypadá to, že je v šoku,“ podotkl Doktor.
„Nějakej chytrej…ste snad doktor?“
„Já? Ne. Tedy tak trochu…“
„Medik?“blýskla po něm krátkým pohledem, „Asi ne, takže spíš věčnej študent, co? A ne moc chytrej. Protože opravdovej doktor by tu nestál jako tvrdý Y a NĚCO by udělal! Time, zlatíčko, no tak, mluv se mnou!“

Sanitka, která se znenadání v ulici objevila, ušetřila Doktora odpovědi. Teď mohl konečně elegantně zmizet ze scény, jenže to by nesměl vidět, co Donna skloněná nad Timem postřehnout nemohla.
To auto nepřijelo, ale prostě se zhmotnilo v plné rychlosti a s kvílením brzd a majáčku zastavilo u zraněného. Z něj vyskočili dva záchranáři, v rukou vaky s nezbytnými proprietami, a hned se pustili do práce.
Tomu říkám pohotovost, pomyslela si Donna uznale, pak si ale všimla, že Timovi píchli něco, po čem zmodral a úplně znehybněl. Pokusila se protestovat, ale oni si jí nevšímali, pracovali jako roboti, dokonale sehraní, s úspornými pohyby a tvářemi bez jediné známky emoce.
Netrvalo to snad ani minutu, když mlčky zašoupli nosítka s raněným dovnitř, a chystali se odjet.

Doktor mezitím obešel sanitku. Vypadala by jako pravá, nebýt těch rozostřených obrysů a skoro neznatelného štiplavého odéru, který rozhodně nepocházel ze spálených pneumatik. A sonický šroubovák jeho podezření jen potvrdil.

„Kam ho vezete?“ chytla Donna jednoho ze záchranářů za rukáv, zatímco druhý už usedal za volant. Beze slova ji odstrčil.
„Hej!“ naježila se a strhla ze sebe zástěru. „Tak počkat! Jedu s váma, teda s ním.“
„V žádném případě!“ vykřikl Doktor. Ne, že by to mělo nějaký efekt.
„VY se do toho nepleťte! Znám svoje práva!“ vyštěkla. „A zkuste mě zastavit!“
Škubla dveřmi a zmizela v nákladovém prostoru.
Maník jen pokrčil rameny a vyhoupl se na místo spolujezdce. Ještě než dosedl, sanitka se rozjela.
Doktor chňapl po klice zadních dveří v poslední vteřině.
Ať už byli ti dva odkudkoliv, rozhodně neměl v úmyslu nechat jim svou bývalou společnici napospas.
Dovnitř vletěl jako dělová koule, zatímco auto zprudka nabíralo rychlost.

Donna jeho vpád nijak nekomentovala. Těkala pohledem kolem sebe a vypadala docela vyděšeně.
Nedivil se jí. Jediné, co vevnitř připomínalo sanitku, byla nosítka s nehybným Timem.
Jinak to byl prázdný prostor, ohraničený světle fialovými stěnami, na nichž se vlnily psychedelické oranžové obrazce.
„Co to, sakra, je?“mumlala tiše.
Vtom se podlaha prudce zhoupla a Doktor Donnu jen taktak stačil zachytit, aby se při pádu neudeřila o nosítka. Podvědomě čekal, že zaječí jako vždycky: „Nešahej na mě, vesmířane!“, ale zůstala mu ležet ochable v náručí, oči vyvrácené ke stropu. Na bledé tváři jí vystoupil pot.
Uvědomil si, že vůz právě vstoupil do časového víru.
Což znamenalo komplikace, protože TARDIS zůstala na Zemi, a nebude snadné se k ní vrátit.
Na druhé straně to poněkud zužovalo výběr.
Vortex dokázaly krom Pánů času využívat jen další dvě rasy. Možná tři. Smůla byla, že všechny svorně nechovaly k Pánům času přílišné sympatie.

Vzápětí udělal kotrmelec i jeho vlastní žaludek. A pak znovu. Co to k čertu…?
Doktor se zhluboka nadechl a polkl hořké šťávy, které mu draly do krku. On, zkušený cestovatel časem a prostorem, a cítí se, jakoby letěl poprvé.
O vteřinu později mu vysadilo levé srdce. Dvakrát sebou divoce cuklo, načež vypadlo z rytmu a začalo fibrilovat. Spěšně složil Donnu na podlahu a udeřil se prudce do hrudi. A ještě jednou A ještě.

Než znovu srdce naskočilo, nezadal si bledostí Doktorův obličej s Donniným.

A přesně v té chvíli mu to došlo.
Tohle není obyčejný průlet vírem, ale hyperchronový skok.
Ten, o kterém se na Gallifrey vedly vždycky jen teoretické diskuse. Ten, který se nikdy nepodařilo uskutečnit v praxi. No, někdo to evidentně dokázal…
Uši rvoucí kvílení brzd signalizovalo, že přistáli.
Současně stěny sanitky zprůhledněly a pak jednoduše stekly na zem, kde se zformovaly do opaleskující bubliny zvíci fotbalového míče, která líně zaparkovala ve dva metry vzdáleném dolíku.

Záchranáři, stále ještě v lidské podobě, chytli nosítka a pádili s nimi pryč.
„Kam ho vezete?“ křikl Doktor, stejně jako před chvílí Donna, na rozdíl od ní se ale odpovědi nedočkal.
Zmizeli v jednom z mnoha tmavých obdélníků, které lemovaly zeď oválné místnosti. Byla úplně prázdná a její strop se zdál nekonečně vysoko, šlo však o pouhý optický klam.
Přesto sebou Doktor trhnul, když z těch výšin zaznělo:
„Vy dva, kdo jste, a co tu pohledáváte?“
I přes nepřátelsky znějící tón se mu ulevilo. Ten jazyk znal, vstřebal ho s desítkami jiných ještě na Akademii.

Crú-elové se vždycky drželi stranou všeho dění ve vesmíru. Byla to rasa badatelů a shromažďovatelů poznatků a dat. Dokonce i během Časové války dokázali zachovat neutralitu, která by jim ovšem v případě daleckého vítězství byla asi tak platná jako mrtvému zimník. Dalekové by tyhle mírumilovné vědátory nakonec stejně převálcovali, nebo spíš vstřebali, protože si v tom základním prvku fyziologie byli až příliš podobní.

„Tak kdo jste? Odpověz, potřetí se už ptát nebudu!“
Ale budeš, pomyslel si vesele Doktor, potřetí a klidně i podesáté. Zvědavost je přece hnacím motorem vaší civilizace. A bylo by neskutečně hloupé cokoliv zničit dřív, než to bude pořádně prozkoumáno.
Přesto bude ale lépe crú-elskou trpělivost nepokoušet.
„Tohle je Donna, člověk, momentálně trochu mimo,“ ukázal na svou společnici a pak na sebe, „Pán času, známý jako Doktor, plně při vědomí. Byli jsme na cestě do nemocnice s člověkem jménem Tim, a najednou – hopla, jsme ve vesmíru,“ nasál nosem vzduch, „sice pořád ještě ve sluneční soustavě, ovšem…“začichal znovu, „o nějaké dva tisíce let v budoucnosti…“
„Tři,“ opravil ho hlas.
„…a tomu se říká únos v prostoru a čase! Takže, co povíte na svoji obhajobu?“
„Nic, protože jsme nikoho neunesli,“ozvalo se těsně za Doktorovými zády.
Zvolna se otočil.