Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Suvenýr /1/

„Nasává už víc než hodinu a je úplně na kaši. Tentokrát to bude brnkačka, hoši,“ řekla ficka z Crazy Moon Inn a obdařila lovce odměn široce zubatým šklebem, považovaným na její planetě za neodolatelnou erotickou výzvu.
Jenže nebyli na Sarmonu, nýbrž na Měsíci, a tak Igor předstíral, že si ničeho nevšiml. Jen krátce útrpně zvedl oči k obloze, což pro změnu na jeho planetě znamenalo výraz nudy a mírného opovržení. Skutečně svojí informátorkou poněkud opovrhoval, ale na jinou neměl.
Béla nemusel předstírat nic.
Na mimiku a řeč těla jsou, jak známo, stopovací androidi odjakživa mimořádně natvrdlí.
„Dobrá práce,“ kývl Igor. „Odměna jako obvykle.“
Ficka taky přikývla (tohle gesto se od lidí naučila jako první) a zmizela v zadních dveřích, vedoucích do kuchyně.
Igor následován svým parťákem zamířil ležérním krokem k hlavnímu vchodu do hospody.

Crazy Moon Inn byl nenápadný pajzl, který rozhodně nepatřil na BASE1 k vyhlášeným občerstvovadlům. Zato se tady dalo občas narazit na týpky, kteří pokoušeli najít na staré modré matičce úkryt před spravedlností, takže pro Igora představoval jistý zdroj příjmů, byť nepravidelných.

Bylo to už deset let, co na Třetím Galaktickém Kongresu vyhlásila Země bezletovou zónu kolem celé planety s varováním, že jakýkoliv svévolný vstup cizích vesmírných lodí do její atmosféry bude považován za akt agrese a patřičně potrestán. Zároveň se ovšem – jako chytrá horákyně – nechtěla úplně trhnout z galaktického společenství a zůstat v izolaci, takže vybudovala na Měsíci BASE1.
Tento dokovací terminál sloužil coby záchytné parkoviště, kde zájemci o návštěvu Země museli zanechat svá plavidla včetně zbraňových systémů a pokračovat dál kyvadlovou dopravou.
BASE1, zpočátku mnoha rasami vnímaná jako diskriminační opatření, se záhy stala populárním uzlem kosmické turistiky.
Občerstvovadla byla vždy plná cestujících, kteří si tam krátili čekání na transport. Do směsice bytostí nejrůznějších tvarů, barev a stravovacích návyků snadno zapadl úplně kdokoliv. Přesto lovci nechtěli vzbudit pozornost, takže dovnitř vstoupili oděni jako kovkopové z První Meridiánské Rudné.
Šedavý háv s mnoha kapsami pohodlně dovoloval ukrýt několik zbraní, z nichž zdaleka ne všechny byly legální. Ale zatím to vypadalo, že nebudou muset použít nic důraznějšího než obyčejný paralyzér.

V lokále bylo hlučno, i když narváno zdaleka ne.
Multitransl, který měl Igor implantován pod levým uchem, snaživě překládal z agramejštiny, frouánštiny, pikté, hembogliana a minimálně pěti dalších jazyků. Samé hospodské plky, cestovatelské zážitky, stížnosti na předražené cestovní agentury, objednávky jídla, stížnosti na pomalou obsluhu, objednávky pití, stížnosti na nedostatek hygienických kójí…
V kakofonii toho brebentění zaslechl Igor cosi, co ho zaujalo.
Pohlédl k bohatě prostřenému tablu na konci místnosti, které obklopovala pestrá společnost… a spatřil hledaný subjekt. Béla bublavě zasyčel, což znamenalo, že jej vidí taky.
Objednat si na baru dva stakany vodky bez alkoholu a ledabyle se složit na co nejbližší volné sedadlo bylo pro oba dílem okamžiku.
 Hlavně kořist předčasně nevyplašit. A nenadělat zbytečný rozruch. Občas se totiž okolí postavilo na stranu stíhaného, a větší počet mrtvol na místě zásahu se pak soudcům Tribunálu dost blbě vysvětloval
Zvolna usrkávali nápoj, který – světě, div se – neměl vůbec žádnou chuť, a zatímco android prováděl jeho komplexní analýzu (nebo se tak aspoň tvářil), Igor s lehce znuděným výrazem naslouchal monologu, který byl určen všem a zároveň možná nikomu.

„Není to zvláštní, jak úporně se v paměti drží některé vzpomínky z dětství? Je to už dávno, strašně dávno, a přitom mám pocit, jakoby se to stalo včera. Přesně si pamatuju, jaký výraz měla Sársí, když vešla do mého pokoje. Chvíli jen tak okouněla, jakože nic, ale pak už to nemohla vydržet a zapištěla:
 ,A já něco vííím…!‘
Tvářila se přitom tak důležitě a škodolibě, že jsem měla chuť ji praštit.
Sársí byla bez debaty nejotravnější z mých tří skoroklonů. Slídilka a žalobnice. A ke všemu bez předurčené životnosti, takže jsem ani nemohla doufat, že to s ní jednoho krásného dne sekne a já budu mít konečné pokoj.
Abyste rozuměli, u nás na Pantui smějí mít životadárci jen jedno biologické mládě. Jinak by při naší dlouhověkosti časem na planetě nebylo pro všecky dost potravy, dusíku a magmatu. Takže, když chcete, aby si to vaše mělo doma s kým hrát, necháte mu v Hybridáriu vylíhnout skoroklona. A máte-li dost krepslí, tak klidně i celou bandu.
K rozeznání od vašeho vlastního mláděte jsou navenek jen podle dvoubarevných očí. Ovšem v sobě mají místo normálních orgánů syntvak, ten jim zajišťuje výživu, takže nepotřebují jíst jako my Praví. Ten vak ale není bezedný. Až se vnitřní žrádlo vypotřebuje, skoroklon zajde. Za jak dlouho se to stane, nikdo předem neví. Tuhle informaci do nich vkládá Komp v Hybridáriu, a je to jedno z nejlíp chráněných tajemství na Pantui.
No, v naší rodině taky máme tajemství. Někdy, když mě Sársí doháněla k zuřivosti, měla jsem sto chutí ho vyzradit stébákům. Jenže to by pak ámma a átta skončili na galejích v soustavě Merhos, a kdoví, co by bylo se mnou. Takže jsem radši mlčela a užívala si výhod, které s sebou přinášely významné posty mých životadárců.
Ámma byla vrchní bio právě v Hybridáriu. A protože zároveň patřila k míroděj…U Kvarka, málem jsem se prokecla! Hele, zapomeňte na to, jo? Nebo skončíme na galejích úplně všichni.“

Společnost, rozložená kolem tabla, se neklidně zavrtěla.
Dva miniaturní Kríítejci sjeli ze svých stoliček a nenápadně se vytratili, jako by je to slovo vyděsilo k smrti. Postarší Elderian nenápadně přeskupil panožky, aby ještě důkladněji zakryl jizvu po vypáleném cejchu, a vedlesplývající křehká Balmorianka uronila proužek fosforeskujícího sputa, což se jí poslední dobou při rozčilení stávalo pravidelně.
Jen trojice xavoských obchodníků nehnula brvou. Jelikož zcela postrádali mimické svaly, nedalo jim to ani žádnou práci.
Pantua? Kde já to jen slyšel?
 Igor se zamračil. Nesnášel, když mu paměť nabídla jen útržek, který nedokázal nikam zařadit. Ze zuřivého přemýšlení ho vytrhl Bélův šepot:
„Galeje, ty vole? Ty už sou dávno zrušený, ne?“
„U nás jo. A neříkej mi vole.“
 Bože, on fakt potřebuje upgrade jako prase drbání. Začíná bejt kompletně mimo. Jasně, že sou zrušený, protože my jsme holt ti blbí humanisti. A pak se divíme, jaká svoloč se sem stahuje, prodavači orgánů počínaje a míroději konče.
„Drž pec, Bélo, a buď ve střehu,“ sykl, zatímco očima teď už pozorně visel na vypravěčce. Což bylo snadné, neboť převyšovala i ty největší spolustolovníky nejmíň o dvě stopy.

Jako by si jeho zájmu byla vědoma, krátce pohlédla směrem k Igorovi, lokla si z vědra, které před ní stálo, a pokračovala:
„Átta pracoval ve zkušebně hyperpohonových glimmerů, což krom spousty vydělaných krepslí obnášelo i možnost třikrát za oběh získat startovací okno a vyrazit na blind výlet. Sám nebo s celou famílií, podle libosti. Jasně, že to byl risk, páč jste nikdy nevěděli, kam vlítnete, a jestli se vrátíte zpátky v celku. Ámma pokaždé brblala, že takhle má vláda pokusníky zadarmo, ale stejně nás nikdy nenechala cestovat samotné.
Zatím to vždycky byla paráda.
Dokonce i tedy, když jsme kvůli desynchronizaci glimmeru uvázli na patnáct planetárních otoček v úplné pustině kdesi na okraji galaxie. Copak skoroklony, ty byly v pohodě, ale já s našima jsme po nějaké době neměli co jíst. Když jsem navrhla, že zabijeme a vstřebáme Sársí, která furt fňukala a vůbec byla nesnesitelnější než kdykoliv předtím, chytla jsem od ámmy takovou, že se mi skoro protočily všecky čtyři panenky.
Pak mě odtáhla z doslechu ostatních a řekla:
,Pamatuj si, že život je posvátný, musí se chránit za všech okolností, a nikdo krom Kvarka nemá právo ho ukončit. Ani dopředu stanovit jeho délku. Proto jsem taky sekla Komp a vložila do něj falešné info o Sársí, Šimse a Matule. Musím teď sice tajně doplňovat jejich vaky, ale to není nic proti vědomí, že by životnost mých mláďat měla určit nějaká pitomá mašina. To bych vážně nesnesla.‘
Toho dne jsem se o své ámmě hodně naučila.
Že je laskavá a obětavá, to jsem věděla, ale že takhle strašně riskuje…a navíc láskyplně nazývá skoroklony mláďaty - stejně jako mě. Přiznám se, že mě to na moment skoro urazilo. Ale pochopila jsem, že by radši zemřela hlady, než by pozřela sebemenší kousek Sársí.
Naštěstí se nakonec áttovi podařilo glimmer nahodit, takže jsme dorazili domů všichni a v pořádku. Tak vidíte… stejně jsem to vyžvanila, to bude tím urmem, počítám. Má grády, že by to porazilo i… síbroka.“

Aby ne, vždyť urmu se taky říkalo Totální perda nebo Umrtvovač, případně Zmrtvýchbudič, záleželo na tom, kdo si ho dal.
Pantuanka navzdory svým slovům nevypadala opilá. Soudě podle skvrnitého a rozpraskaného krunýře měla už hodně odžito, takže byla spíš únava nebo stáří, co způsobovalo, že v řeči občas zaváhala či zpomalila.
Znovu si notně přihnula a zamumlala:
„No, kde jsem to skončila? Aha…
,A já něco vííím…‘ opakovala Sársí a samým rozčilením stepovala po podlaze, že to znělo, jako když se škvíří sejčí tuk na pánvi.
,A povím to ámmě…jestli mi nedáš svůj přívěšek… však víš, ten, co má uprostřed Zrnko jasu.‘
,Ty víš tak leda kulový, hranatý a špičatý,‘ odsekla jsem, ale trošku mi zatrnulo.
,Chceš se vsadit?  Protože jak ji znám, určitě se jí nebude líbit, co sis přinesla z posledního výletu a schovala to u sebe v kapsli. Znáš přece pravidla.‘
Potvora jedna! Všecko se ve mně sevřelo a bezděčně jsem upustila obláček lila čmoudu.
Samozřejmě si ho všimla a zachechtala se.
,Tak co, mám to všude rozhlásit?‘
Ten přívěšek jsem jí dala.
Byl můj nejmilejší, ale obětovala jsem ho, i když mi bylo jasný, že Sársí  všecko vyslepičí při první vhodné příležitosti. Koneckonců, znala jsem ji stejně dobře jako sebe.
Jediný, kdo mi mohl pomoct, byl átta.
Vždycky…vždycky, když jsem něco provedla, obhajoval mě před ámmou a zbytkem světa. Bez něj se mi idy nepodaří propašovat z Pantui pryč. A jestli nám kvůli nim do ubi napochodují stébáci, bude to prů…švih jako černá díra!
Asi byste rádi věděli, co se stalo na tom výletě. Ne, že by se mi o tom chtělo dvakrát mluvit, ale  - jak říkávala ámma – co si necháš pro sebe, o to víc jednou překypí. Teď už je to beztak promlčený. Aspoň doufám. A já byla tehdá jen mládě… což je všude v civilizovaným světě polehčující okolnost, ne?

Byla to příjemná planeta, s teplotou tak akorát a vcelku dýchatelnou atmosférou.
Přistáli jsme uprostřed planiny, plné tenoučkých věcí, které se kolébaly ve vlnách od obzoru k obzoru. Sahaly mi skoro nad hlavu a já si pomyslela, že to bude bezva schovávačka.
Nad nimi místy čněly jiné věci, hrbolaté a rozeklané a štěpící se do menších a menších kousků, které sebou taky hýbaly, ale ne tolik.
Pohlédla jsem tázavě na áttu. Tuhle hru jsme spolu hráli při každém výletu a nikdy se nám neomrzela.
,To je?‘ ukázala jsem na ty věci, vlnící se kolem. Vypadaly jako živé, ale – chvála Kvarkovi – zatím na nás neútočily.
,Tráva!‘ vyhrkl bez přemýšlení a Šimsa s Matulou a Sársí se unisono zachichotaly. Stejně jako já milovaly, když átta pojmenovával cizí věci na cizích planetách slovy, která si právě vymyslel.
,A tamto?‘
,Stromy!‘
,Stro…co?‘
,My… stro-my.‘
,Chceš, abych si zasukovala hlasový nitky, že jo?‘
,Jistě. Jedině tak budeš chvíli zticha a nevyplašíš támhle ty… pantalóny…‘ ukázal na divné tvory o pěti končetinách, kteří se znenadání vynořili z trávy nedaleko nás.
,Pantalóny?‘ zasmála se ámma. ,Kam na ty výrazy, proKvarka, chodíš? Nejsou, doufám, nebezpeční?‘
,Nemyslím.‘ Átta pro jistotu zavětřil. ,Nejsou.‘
,Pantalóni!‘ vypískla nadšeně Šimsa…a tvorové zmizeli tak rychle, jak se objevili.
,Vyplašilas je, blbko,‘ řekla Matula.
,Obě jste blbky.‘ Sársí hbitě uhnula před  ámminým pohlavkem.
 ,Todle je přeci rychlá planeta.‘
 ,Správně,‘ pochválil ji átta. ,Je vidět, že sis zapamatovala, co jsem vás učil. A teď, bando, máte volno –půltřetiny bonga, jako obvykle.  Hurá do dobrodružství – ale na start ať jste zpátky nebo vás tu nechám!‘

Jen pro info – bongo je primární jednotka času, který odměřovaly naše vnitřní hodiny, a který nijak nezávisel na rychlosti oběhu té které planety kolem jejího slunce.
Takže někdy jsme na výletě pobyli jen zlomek tamějšího dne, a jindy bylo těch dnů a nocí několik. Tohle vypadalo na ten druhý případ.
Velkodušně jsem v duchu Sársí odpustila, že byla pohotovější než já a vysloužila si áttovu pochvalu.
Vrhla jsem se do trávy a utíkala, dokud jsem neměla jistotu, že skoroklony ztratily mou stopu.
Konečně chvíle svobody!
 
Léta Páně 2020, dne 4.4. věnováno autorem Tessa
Share
  
7.4.2020 | 11:36    Tessa

Děkuju, že jste četli a slovo připsali. Není to sice přímo Velikonoční téma, ale co už...
 
A ano, Doto, fakt jsem si to psaní užívala. Čistá scifi sice taky není moje parketa, já spíš fantasy, ale tohle mě bavilo neuvěřitelně.
7.4.2020 | 8:06    Dota Slunská

Úplně z toho čiší, jak si to autorka při psaní užívala. Má to drive. Žánrově jsem sice čtenář amatér, protože sci-fi mě od teenage věku, kdy jsem četla něco málo od Lema a Martina, obchází, ale mohu říct, že mě to bavilo. Krásně snadno se to umí vykreslovat před očima.
4.4.2020 | 17:34    JC senior

Tentokrát jsme jen na Měsíci. Jsem rád, protože vím kde to je. Jinak se v galakticém prostoru ztrácím a nemám ani možnost ověřit si u amerických kosmonautů, jak to tam vypadá. 
Takže ano, povídka rázně začíná a jsem přesvědčen, že pokračování bude dramatické.
**