Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Suvenýr /2/

Trochu jsem lapala po dechu, protože atmosféra obsahovala dusíku míň, než na co jsem byla zvyklá, ale nemusela jsem na sobě aspoň tahat dýchací přístroj jako jinde.

Zastavila jsem se pod jednou z těch kývacích věcí. Strom, říkal átta.
Už se nepohyboval, zato byl divně cítit.
Teda ne ten strom, ale jakýsi chuchvalec na něm (nazvala jsem ho hnízdo), který obsahoval několik živých entit. Kdybych se pořádně natáhla, mohla jsem je sundat dolů, ale to by nebyla žádná psina.
Takže jsem se shýbla, uchopila první předmět, který se ocitl v mém zorném poli – teplý, oblý a těžký…hm, co třeba kámen?
Byla jsem na sebe fakt pyšná, že mi tohle pojmenovávání jde stejně dobře jako áttovi … a mrštila jsem tím kámenem do hnízda.

Ozvalo se zaječení.
Trochu bolestivé a trochu vzteklé - a hned na to mě ten samý kámen praštil do prsního krunýře, odrazil se a zakutálel kamsi do trávy.
A hele, ono si to chce hrát!
Začala jsem ho hledat, a vtom – dřív, než bys řekl „hadramašmatra“ – slunce zmizelo a na krajinu padla tma.
Zvedla jsem oči k obloze.
Miluju noci na cizích světech. Hvězdy jsou tam tak jiné.
Tahle planeta měla navíc dva měsíce – jeden malý uzoučký srpek a druhý, obrovitý úplněk, těsně nad obzorem. Zdálo se, že je na dosah, tak blízko byl.
Možná až moc, pomyslela jsem si, a v té chvíli uslyšela v hlavě áttův hlas.
,Všichni zpátky do glimmeru! Hned! Hrozí bezprostřední kolize s asteroidem, který se sem řítí! Až dopadne, nezůstane z téhle planety nic, co by stálo za zmínku! Tak sebou hoďte, zahajuji předstartovní přípravu!‘

Pamatuju se, že jsem úplně ztuhla.
Tohle bylo poprvé, kdy nám hrozilo reálné nebezpečí.
Otočila jsem se, že poběžím zpátky, když mi došlo, co přesně  átta říkal… z téhle planety nezbude nic…
A co oni??! Ani jsme si nezahráli na házenou!
Vrhla jsem se ke stromu, pořádně se natáhla a nakoukla do hnízda.
Bylo jich pět.
Krčili se k sobě a vypadali fakt srandovně. Špinavě hnědí, chlupatí, a hrozně smrděli. Skoro jako naši domácí idini. Tak jsem ty tvory nazvala idi. Jen pro pořádek.
Taky měli, chudáci, jenom dvě oči.
Bez hnutí na mě zírali, ale v těch jejich očích nebyl strach, bylo tam…já vlastně nevím, co přesně jsem tam viděla, co mě to popadlo… prostě jsem je vyhrábla z toho jejich útočiště a nacpala do své osobní kapsle. Nebránili se, dokonce ani moc nevřískali.
Běhám nejlíp ze všech, takže u  glimmeru jsem byla jako první.

Zatímco ámma nervózně přecházela okolo a vyhlížela moje skoroklony (jako obvykle se zatoulaly, když mě hledaly), já proklouzla dovnitř a umístila kapsli do kontejneru se vzorky zdejší atmosféry.
Věděla jsem, že každý živák potřebuje dýchat, pít a jíst, jinak je z něj zanedlouho mrtvák. Dýchání je nejpřednější, na ostatní může dojít pozdějc. Teda, pokud se mi tyhle tvory podaří propašovat až do ubi.
,A buďte tam zticha nebo vás naši najdou a vyhodí do vakua!‘
 A mě nemine sekec. I když, popravdě, nejvíc by to odskákal átta, jelikož bylo přísně zakázaný přivážet si z výletů živý suvenýry…“

Vypravěčka se odmlčela a natáhla po vědru s urmem. Když zjistila, že v něm není ani kapka, malátně mávla na obsluhujícího bota.
Elderian, rozvalený vedle ní, se nekontrolovatelně zakymácel.
Jeho stopkovité bulvy se co chvíli potahovaly bílou mázdrou, a vůbec to vypadalo, že co nevidět skončí rozplácnutý pod tablem. Ale chytl znova balanc a opilecky ladným pohybem článkovité paže přisunul před Pantuanku svůj vlastní džber.
„Jak to… dopadlo? Po…povídej…“ zamumlal.

„Hele, jdem na to, ne?“ naklonil se Béla k Igorovi. „Na co ještě čekáš?“
„Možná se chci taky dozvědět, jak to dopadlo.“
A opravdu chtěl. Protože si během toho vyprávění vzpomněl. A jestli se to potvrdí…tak to bude bomba! Největší úlovek jeho života.
No jo, lidi…a ty jejich iracionální mozky, otráveně v duchu zamrmal android, visící pohledem na kořisti. Jeden by myslel, že tu nejsme za prací, ale za zábavou…

„Měla jsem tehdy víc štěstí než rozumu. Ale svou roli určitě sehrálo i to, že áttu považovali za prověřenýho a spolehlivýho, a při návratu nás nikdy důkladně nešacovali. Takže jsem měla pět idů v ubi a musela co nejdřív přijít na to, kde pro ně vezmu další vzduch a čím je budu živit. Ale Sársí byla rychlejší a vyčenichala je, a to doslova. Zacpala jsem jí sice mluvidla přívěškem, ale bylo jen otázkou času, kdy to bonzne. Jak už jsem říkala, mou jedinou nadějí byl teď átta.
Vyčíhla jsem moment, když o samotě odpočíval, a zkroušená jako housenice na ledu jsem spustila:
,Átto, já mám problém…‘
Podíval se na mě a řekl jakoby nic:
,Neříkej. Tak kolik ti jich už pomřelo?‘
,Cože? Ty víš…? Jak to víš?...‘
,No…prostě…dalo se to čekat. Že jednou neposlechneš a porušíš pravidla. A krom toho mám dobrý čich. Smradlavější věci sis vážně vybrat nemohla.‘
,Ale oni nejsou věci! A neumřel žádný. Zatím. Myslím, že to nejsou ani obyčejný zvířata jako idini nebo krampy. Možná moc chytrosti nepobrali a umí akorát házet kámenem, ale jsou jako ty nebo já …‘
‚Hmm…to je hodně odvážná hypotéza. Každopádně mají výdrž, to se musí nechat.‘

Nevěděla jsem, jestli si mě átta jen tak dobírá nebo se doopravdy zlobí, ale musela jsem to dotáhnout do konce.
Tak jsem mu řekla o tom vzduchu, a taky, že musím najít vhodné krmení, protože nechci, aby z nich byli mrtváci. A že tentokrát musíme Sársí opravdu zabít nebo všecko vyzradí ámmě a stébákům.
Chvíli na mě koukal, jako bych snad měla tři hlavy nebo co.
,Zabít Sársí? Tobě na nich záleží víc než na ní?‘
Přikývla jsem.
 ,Já vím, že by tu neměli být, ale už je nejde vrátit, jejich planeta je rozbitá.‘
,Kdyby jen rozbitá. Je fuč, sakumpikum.‘
,Tak co budeme dělat?‘
,Já už něco vymyslím. Nech to na mně, ano?‘
Nechala jsem. Nic jinýho mi taky nezbývalo.

O půlpětiny bonga později mi pomohl pronést kapsli na palubu glimmeru.
,Získal jsem prémiové startovací okno. To značí, že neletíme naslepo, ale mohl jsem si zvolit destinaci. Uvidíme, jestli jsem vybral dobře.‘
Tehdy jsem netušila, že prémiové okno je něco tak mimořádného, že bylo v celé historii zkušebny povoleno jen dvakrát – jejímu zakladateli a mému áttovi. Nikdy se ale nezmínil, jak vysokou cenu za to musel zaplatit.
Ukázalo se, že átta vybral dobře. Přímo skvěle.

Cílová planeta se podobala té předchozí až k neuvěření. Jen dusíku tu bylo ještě míň a obloha nebyla nedomrle namodralá, nýbrž azurová.
Vyklopili jsme idy z kapsle do trávy.
Zůstali ležet, nehýbali se, a já měla pocit, že už je příliš pozdě, že je po nich. Ale byl to nejspíš jen další šok z cizího prostředí.
Po chvíli se začali mrvit a mátožně stavět na končetiny. Nejdřív na všecky čtyři, pak se vztyčili a na dvou nohách - úplně jako my! – pomalu mizeli ve vysoké trávě.
Ještě, než se za nimi zavřela, ten největší otočil hlavu a něco vřískl. Z dálky se jakoby v odpověď ozvalo mocné zařvání a já řekla:
,A nesežere je tu nic?‘
,To už není tvá starost,‘ odpověděl átta. ,Dalas jim druhou šanci, teď už si musí poradit sami.‘

Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že naši objevili černé pasažéry už během zpátečního letu, ale ámma se svým přesvědčením o posvátnosti života byla kategoricky proti tomu vyhodit je přechodovou komorou ven. Átta jí výjimečně dal za pravdu.
A pak, zatímco doma čekali, až se přiznám, ona pro ně tajně sháněla v Hybridáriu poživatelné proteiny a on se staral o výměnu vzduchu v kapsli. Akorát já, zaujatá svým tajemstvím, jsem si ničeho nevšimla…“

Pantuanka znenadání zmlkla, jakoby ji vyprávění zcela vyčerpalo, a znova sáhla po džberu.
Balmorianka uronila dvě černé mazlavé kapky, rozetřela je po table, kde se pronikavě rozvoněly, a zamumlala:
„Zajímalo by mě, jestli přežili….“


 
Léta Páně 2020, dne 7.4. věnováno autorem Tessa
Share
  
10.4.2020 | 21:41    Dota Slunská

Umět se oprostit od stereotypních jevů a perspektiv je zvláštní vlastností nespoutané představivosti, dětské hravosti, kapky šílenství a napasovat to do příběhu s logicky se rozvíjejícím se dějem je v mých očích něco jako fata morgána nebo dar od boha. Zkrátka chci říct, že to obdivuju.
7.4.2020 | 13:51    JC senior

Děj se příjemně zaplétá.
Těším se na další pokračování.
**