Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Druhá šance /1.část/
Jsou věci mezi nebem a zemí, které se vzpírají rozumu i logice. A dobře tak, že jsou...

„Moc mě to mrzí, Jensi. Udělala jsem pro Eli všechno, co šlo. Ale ani já nezmůžu nic proti tomu, co bylo předurčeno,“ řekla Moran opatrně.
Tušila, že výbuch hněvu na sebe nedá dlouho čekat. Jens nikdy neuměl přijímat nevyhnutelné s pokorou a v klidu.
Ale on mlčel.
Teď, když ho konečně pustila do přístěnku, ze kterého se celou noc ozýval křik a sténání, stál u lůžka své ženy, neschopen slova. Jen vytřeštěně zíral na Eli, tichou a bledou uprostřed tratoliště zasychající krve.
Nechápal to. Vzpíral se pochopit.
Chvíli trvalo, než mu došel význam Moraniných slov. Jeho tvář zbrunátněla a na levém spánku bíle zasvítila klikatá jizva.
„Předurčeno???“ zařval. „Vážně? Ó, jak chytré svádět vinu za své neumětelství na osud! Já nic, to jí bylo souzeno! Ty bosorko mizerná, já tě…“
 „Všichni víme,“ přerušila ho klidně, „že Eli nebyla jako ostatní ženy. Potkals ji v Sirém hvozdu, vzal ji do svého domu…“
„No a?! Milovala to tady. Byla tu šťastná...“
Narozdíl od zbytku vesnice, pomyslela si Moran. Všichni se jí báli. A třebaže čáry použila jen v dobrém – jednou pro přivolání deště, a podruhé, aby chlapec ztracený uprostřed skal našel cestu domů – důvěru lidí si nezískala.

„A milovala mě! Nechtěla zpátky,“ pokračoval Jens. „Nikdy se o tom ani slůvkem nezmínila…“
A proč taky? Dobře věděla, že poté, co překročila práh lidského obydlí, ji les už nepřijme. Ne živou.
„Vždyť i to dítě byl její nápad. Jako stvrzení našeho svazku – když nás ten pitomec pověrčivý kněz odmítl oddat!“
Moran zamrazilo.
Uvědomila si, jak palčivá musela být Eliina touha po návratu do lesa a jak hluboké její zoufalství, když zvolila tuto krajní možnost.
Divoženky mohly se smrtelníky laškovat, mohly se s nimi zaplést, pokud byl cit oboustranný, ale jestliže se některá rozhodla porodit svému milenci dítě, pak si podepsala rozsudek smrti. Neboť bylo nepsaným zákonem, že za darovaný život zaplatí svým vlastním.
Jens to buď nevěděl - nebo nechtěl vědět.
Poklekl k lůžku, vzal do dlaní bezvládnou Eliinu ruku a přitiskl na ni čelo.

„Ani se nezeptáš, co se narodilo?“
„Ne,“ zamumlal. „To dítě ji zabilo. Nenávidím ho.“
Porodní bába vzala z kolébky tichý raneček a přistoupila k němu.
„Máš dceru, Jensi. Krásnou, zdravou holčičku. Děkuj Velké Matce…“
„Odnes ji!“ vyštěkl. „Dej ji, komu chceš, hoď ji třeba psům. Nebo to udělám sám – přijde-li mi kdy na oči!“
Moran pochopila, že teď s ním nic nesvede, a tak se vytratila i s novorozenětem v náručí.
Jens objal Eli a nadzdvihl ji z kožešin, v nichž ležela. Přivinul ji k sobě, a v té chvíli zaslechl její šepot, tišší než dech: „Postarej se o ni…slib mi to…“  
Pak tělo ztěžklo a definitivně znehybnělo.                                              
                                                     ………..
Jens odhodil knihu na polici, jako by ho popálila.
Ne, že by viděl své jméno v nějakém textu poprvé (otevřete jakoukoli severskou detektivku a na nějakého Jense tam určitě narazíte), ale tohle bylo příliš náhod najednou.
Také on potkal svou budoucí ženu Elišku uprostřed hlubokých lesů. Netančila však mezi stromy, ale hledala tam zcela prozaicky houby. A našla jeho.
Ležel na zemi, v ruce svíral nepoužitelný mobil, který se mu podařilo při pádu rozdrtit stejně jako svůj levý kotník, a nadával jako špaček.
Na pitomou kešku, pro kterou lezl, na pitomou větev, co pod ním praskla, a vůbec na celý pitomý svět. Přestal teprve, když mu zručně a pevně tu zlomeninu znehybnila, protože bolestí omdlel.

O půl roku později se vzali.
Ze svatebního dne si toho moc nepamatoval, zato z jejich posledního společného každou vteřinu.
 Vraceli se z předvánočních nákupů, když protijedoucí kamion dostal smyk a řítil se přímo na ně.
 Jens strhl řízení, ale nárazu stejně neušli. Vůz se proměnil v roztočenou káču, kterou zastavil až vzrostlý strom.
Než upadla do bezvědomí, zaklíněná pod palubní deskou, vyslovila jeho žena naprosto stejnou větu jako v té knize.
Dal by všechno na světě za to, aby mohl ten slib splnit.
Zhruba sedmiměsíční plod ženského pohlaví se bohužel nepodařilo zachránit, stálo ve zprávě.
Při té vzpomínce mu škublo v jizvě na skráni.

„Trochu čaje?“ ozval se za ním sametový hlas.
Pomalu se otočil.
Romana se zatvářila ustaraně, když uviděla jeho bledý obličej.
„Příběhy veskrze pravdivé,“ kývla k cedulce přibité na regálu, „nejsou pro slabé povahy. Takže dnes to vidím na meduňku a dušehoj chlácholivý pro upokojení mysli.“
„Nemám slabou povahu,“ zamumlal.
„Pak to dočtete. Dřív nebo později. Jdu postavit vodu.“
Sledoval ji, jak kolébavou kachní chůzí míří ke kuchyňce, ukryté za závěsem, a na zlomek vteřiny pocítil nutkání tu knihu po ní mrštit. Ale nedokázal to. Stejně jako nedokážete odhodit svůj osud a sáhnout pro jiný, lepší.
Léta Páně 2020, dne 19.5. věnováno autorem Tessa
Share
  
25.5.2020 | 17:39    Tessa

Děkuji vám oběma - za vpuštění, čtení a slova k přečtenému přidaná.
19.5.2020 | 20:59    Dota Slunská

Děj se přelévá jak moře a neztrácí na přitažlivosti. Tuším, že paralely budou přibývat a těším se, že moudré myšlenky též. Co víc si u příběhů přát. 
19.5.2020 | 10:15    JC senior

... to jen rozum se vzpírá připustit, že jsou.
Napsáno poutavě, především pro čtenáře s nadhledem k přízemní racionalitě. 
**