Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Když otec vařil a pekl
     Můj otec myslel svobodně a dopřával svobodu i jiným, byl umělecky založený a manuálně zručný všeuměl. Není divu, že se věnoval i malířství. Tvořil originálně, což se neprojevovalo ani tak v tom, jak vyhlížely jeho oleje, ale v rychlosti malování. Pokud nedokončil dílo od oběda do svačiny, nebyl spokojený. A to nesvačil. 
     Zkrátka se s obrazy nepáral, a vlastně ani matka. Prachu je zbavovala hadrem namočeným do saponátu jako jiný nábytek. Když se s tímto způsobem péče o oleje vytasila před dvěma známými malíři, právě diskutujícími o speciálních přípravcích, které ten či onen užívá při ošetřování svých pláten, moc nechybělo, a bylo pro oba umělce nutné volat sanitku. Avšak o otcových obrazech jsem psát nechtěl.
     Začnu jinak. Jestliže měl Picasso modré období, proč by nemohl mít své období můj táta. A také ho měl, ale netýkalo se výtvarnictví, nýbrž gastronomie. Začalo tuším svítkem do polévky. Už nevím, proč nebyla tehdy matka doma, ale na otce připadlo uchystat bráchovi a mně večeři. Bujón z kostky zvládl hladce. Zdálo se mu to ale chudé, a tak si našel v jakési prokleté kuchařce recept na vaječný svítek. Fakt, že jej vyrobil, by nepředstavoval ještě to nejhorší. Vyhodit jsme ho mohli vždy, ale on nás nutil svítek i jíst.
     „Vezmi si toho svítku víc,” nabádal bratra. „Nebo ti nechutná?”
     „Ale ne, je dobrý,” uklidnil ho bratr. „Takový sytý, hned ho má člověk dost.”
     Po tomto svítkovém úspěchu přešel otec rovnou a bez výstrahy k pečení moučníků. Začal bábovkou a povedla se mu. Pokračoval mřížkovým koláčem, a ten byl ještě lepší. První varování, jemuž naneštěstí nevěnoval pozornost, přišlo na chatě, kde se snažil upéci jakýsi kulatý tvarohový koláč. Což o to, až do vyklápění se mu práce dařila a koláč i krásně voněl. Pak ale přikryl formu s pochutinou velkým talířem, vzal obé do rukou a rychle převrátil. V té chvíli koláč vylítl, prosvištěl vzduchem jako disk a přistál do lavoru se špinavou vodou. Měli jsme po dezertu. To ale otce neodradilo, a tak došlo nevyhnutelně na perník.
     Těsto na něj vypracoval skvěle. Když ale dával pekáč do trouby, zapomněl zmírnit plamen a perník vlastně jen tak ožehl. Upečený vyhlížel navenek dobře – hnědý s krásně lesklým povrchem. Po vychladnutí jej rozkrájel a já se do něj u snídaně s chutí zakousl. Hned se mi mazlavé těsto z prostředku perníku přilepilo na patro.
     „Vždyť je to syrový!” zaječel jsem.
     „Jak syrový?” nechápal otec.
     Uchopil jeden kousek a seznal, že mám pravdu. Naskládal pak rozkrájený perník znovu na pekáč a dal do trouby dopéct. Vyrobil tak perníkové suchary, tvrdé jako beton. Kdyby byl pyšný, mohl je zakonzervovat a vystavit do vitríny. Tam by na věky připomínaly jeho gastronomické období, které pečením perníku skončilo.
     Vlastně ne úplně. Jednou jsem s ním totiž jel kolem cukrovkového pole. Řepné bulvy tam už byly navršeny do velkých hald a otec si hned vybavil, jak z nich za války cosi vařili a říkali tomu řepný med. Jak si na to vzpomněl, hned jsme museli naložit plný kufr auta řepou. Doma bulvy čistil, řízkoval, vařil, až se mu podařilo naplnit tři třílitrové zavařovací sklenice hustou tmavohnědou vazkou hmotou, kterou nás pak nutil mazat si na chleba s máslem. Bylo to odporně sladké, až to pálilo na jazyku.
     Jednou mě táta přistihl, že snídám jen chleba s máslem, a ptal se mě, proč si na něj nedám ten řepný med.
     „Nechci s ním plýtvat,“ vysvětlil jsem s vážnou tváří.
     „Prosím tě, vždyť ho máme hodně,“ divil se.
     „Jednou ale stejně dojde. A já chci, aby nám vydržel dlouho,“ řekl jsem rozhodně.
     Řepný med jsme tedy měli, otcovy válečné vzpomínky se naplnily a jeho kulinářské výboje byly rovněž završeny. Zbývalo jen vynést vyvařené řepné řízky, neboť žádné prase, které by je zkonzumovalo, nebylo v dohledu.
     Právě jsem sypal ty odporně vyhlížející zbytky do popelnice, což se zájmem sledoval věčně šmírující domovník a ptal se, jestli chováme v činžáku králíky.
     „Bohužel ne,“ odpověděl jsem. „Kdyby ano, tak by řepu sežrali, my potom zase ty králíky, a do popelnice bych vynášel jejich kosti.“
     Už ani nevím, co se nakonec stalo s tím tátovým slavným řepným medem. Zřejmě odešel tam, kam odcházejí všechny vzpomínky z mládí.
 
Léta Páně 2020, dne 25.9. věnováno autorem kvaj
Share
  
26.9.2020 | 21:08    kvaj

Říká se to, ale na mého otce se nedly žádné obecné postuláty uplatňovat. On na jídlo fakt nebyl.
26.9.2020 | 19:01    Sendy

A to se říká že chlapi jsou (když už najdou cestu do kuchyně) lepší kuchaři jak ženy, protože jsou gurmáni. :-)