Čtu denní tisk a vidím, že je vše při starém. Nic nového pod sluncem. Noviny píšou, že Rusko napadne Ukrajinu a že budeme muset bojovat za záchranu ubohých Ukrajinců. Také píšou, že Čína napadne Taiwan a že budeme muset bojovat proti čínské diktatuře, abychom zachránili demokracii. Před nedávnem skončila válka v Afghánistánu, která trvala 20 let a kterou Amerika prohrála. Mezitím byla válka v Iráku, v Sýrii, a když se podíváme trochu hlouběji do historie, v osmdesátých letech Sovětsky Svaz prohrál válku v Afghánistánu a předtím Amerika prohrála válku ve Vietnamu. Nezdá se, že by se od těch dob cokoliv změnilo. Nic nového pod sluncem, jak už před třemi tisíci lety řekl moudrý král Šalamoun.
 
Jeden by si mohl myslet, že ten svět špatně vedeme.  Přesněji řečeno, že muži tento svět špatně vedou, protože, s malými výjimkami, jsou to muži, kdo vládnou. Svět je v rukou starých mužů s velkým egem a malou představivostí. Naskýtá se tedy otázka, jaké by to bylo, kdyby vládly ženy. Na tuto otázku se nedá odpovědět, protože je nemožné odmyslet si tisíciletí dějin. Přesto však se najdou střípky historie, legendy, které mluví o době, kdy vládly ženy. Jedna z těchto legend, která se prý stala někdy v osmém století, je pověst o dívčí válce. V té době, říká legenda, kněžna Libuše vládla mužům moudře a spravedlivě, ale těm se to nelíbilo. Kdo by chtěl poslouchat ženskou? Proto, když Libuše zemřela, muži se začali ženám vysmívat, jak píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých:
 
"Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou již v takové vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. Těžko to nesly, hořce vzpomínaly těch dob, kdy jejich kněžna samojediná vládla zemi a mužům všem, a hněv se jim rozjitřil, když nejeden z mužů jim řekl s úsměškem: „Panovaly jste, klaněli jsme se vám, a hle, teď jste jako bludné ovce!“
 
Tento výsměch se však mužům nevyplatil. Alois Jirásek pokračuje:
 
"Tajený hněv jako prudký plamen vyšlehl. Z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku, a neměříce sil, začaly tuhý boj proti všem mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libušině. Ta první k boji vyzvala, první se zbraně chopila, všechny pak sdružila a ke stavbě pevného hradu přiměla. Ten hrad si zbudovaly za své útočiště na vrchu o něco výše, nežli byl na protějším břehu Vyšehrad. Dívky poslouchaly ve všem Vlasty jako své kněžny a velitelky. Na její radu a příkaz mnohé se také rozešly do všech krajin vyzvat žen a dívek, aby nechaly všeho a přichvátaly na Děvín, jak se nazýval nový hrad, bojovat proti mužům, aby ženy vládly zemi, muži pak aby jen sloužili a rádla se drželi."
 
Navíc Vlasta dobře věděla, že téměř každý muž na světě se nechá omámit krásnou ženou (tak zvaný „honey trap“) a poslala nejhezčí ze své družiny, Šárku, aby omámila jistého Ctirada. To se Šárce povedlo perfektně, děvčata Ctirada zajmula, přivedla ho na hrad Děvín a Vlasta ho nechala umučit. To byla ale chyba. Muži už toho měli dost a rozhodli se Děvín dobýt. Začala bitva, kterou Alois Jirásek popisuje takto:
 
"I utkali se krutým bojem. Vlasta na koni vyrazila v čele svých mezi nepřátele. Zuřivost ji hnala, a také ukazovala družkám cestu. Myslila, že jsou v plném houfu za ní. Dívky však jí nestačily; nemohly tak kupředu proniknout a Vlasta pozdě poznala, že zapadla mezi muže sama, v nejprudší vřavu. Busto kolem mužů, a v divém jich chumlu, v kruté jich tísni nemohla se ani mečem ohnat. Sevřeli ji, z koně strhli, na nože ji rozebrali. Tak zahynula. Mužové mstili Ctirada a všechny padlé nebo lstí zahubené druhy. Mstili je krutě, ani jediné z bojovnic neušetřili. Krásná těla na smrt dali a z oken, z vysokých valů je metali. A když všechen ten ženský sbor shladili, spálili jejich Děvín na prach a rozmetali. Tak se skončila dívčí válka. I nastaly zase řád a právo, jak bývaly, a Přemysl kníže vládl sám, bez ženského odporu."
 
Ta krásná, mladá dívčí těla, štíhlá, ne jako zdejší Kanaďanky nebo Američanky, probodali meči. Ještě teď je mi těch děvčat líto. Já ale píšu povídku a můžu si vymyslet co chci, tak já ta děvčata nechám vyhrát. Představím si, že odolaly mužskému útoku, prorazily jejich řady, dobyly Vyšehrad a probodaly obránce hradu tak, jak to udělali muži ženám podle popisu Aloise Jiráska. Válka skončila, muži byli zabiti nebo utekli, a ženy byly postaveny před otázku: Co teď?  Vlasta svolala svoji družinu k poradě.
„Vyhrály jsme veliké vítezství a nastala nová doba, doba vlády žen. Muži nám budou sloužit a budou se držet rádla,“ zahájila diskusi Vlasta. Všechny účastnice porady s tím souhlasily, jen jedna z nich, Marta, si uvědomila, že to nebude až tak jednoduché.
„Muži nám budou sloužit, ale co my tady? Bez mužů vymřeme.“
To byla pravda, to Vlasta musela uznat.
„Uděláme to tak,“ řekla. „Mnoho z mrtvých mužů byli majitelé statků, dolů a podobně. Tento majetek rozdělíme mezi naše bojovnice, a pokud se mezi poddanými najde pohledný mladík, přivedeme ho sem na hrad. Bude tady sloužit a když se některé z vás bude líbit, můžete si ho vybrat jako otce svých dětí. Když se narodí chlapec, dáme ho do služby. Děvčata si necháme a naučíme je vládnout.“
 
Proti tomu nikdo nic nenamítal. Vlasta rozdělila majetek mezi zasloužilé bojovnice a potom, s ozbrojeným doprovodem, je poslala do jejich nových domovů. Ozbrojený doprovod se při té příležitosti poohlédl po pohledných mládencích. Jak se dalo očekávat, obyvatelstvu se to moc nelíbilo, ale nikdo se neodvážil nic říct. Všichni se báli. Čas plynul, některé z Vlastiny družiny už měly děti, Martě se narodila roztomilá holčička a Vlasta toužebně očekávala dceru. Představovala si, že bude její nástupkyní, že bude panovat, ale přišlo veliké zklamání. Narodil se jí chlapec. Podle pravidel, která sama určila, by ho měla dát mezi služebnictvo, ale byl to její syn. Syn kněžny, která vládla zemi. Nedovedla si představit, že by z něho měl být někdo jako pomocník v kuchyni. Na druhé straně nemohla očividně porušit svá vlastní pravidla, její družina by se vzbouřila. Proto, když bylo synovi pět let, dala ho k otci, ale zařídila, aby chlapec vždycky kolem sebe měl učitelku, která ho vychová jako syna kněžny. Jenže tohle se nedalo utajit a některé matky, ty, které skutečně daly své syny mezi služebnictvo, začaly mít řeči. Jak to, že Vlasta může a my ne? Vlasta se to snažila ututlat, ale nešlo to. Nakonec musela povolit svým nejbližším spolupracovnicím, aby svým synům také umožnily příležitost k lepšímu životu.
 
 Čas plynul a děti dospívaly. Heleně, dceři Marty, i Vojtěchovi, synu Vlasty, bylo šestnáct let. Předpokládalo se, že Helena převezme vládu po Vlastě, a Marta věděla, o čem Vlasta přemýšlí.
„Já vím, co máš na mysli. Chceš, aby Vojtěch byl partner mé dcery,“ řekla jeden večer, když s Vlastou popíjely sklenici medoviny. 
„Máš pravdu. Pro Helenu by Vojtěch byl lepší než nějaký křupan z vesnice. Vyzná se tady, má slušné chovaní a není hloupý.“ A navíc, řekla si v duchu, alespoň část vlády zůstane v rodině. Marta musela uznat, že Vlasta má pravdu, a že Vojtěch skutečně není hloupý. Netajil se přáním být pod ochranou Heleny a věděl, že jeho matka bude také nad ním držet ochrannou ruku. Samozřejmě nebyla žádná svatba, ženy vládly a muži byli v područí. Vojtěch se s Helenou na veřejnosti nikdy neukázal, úředně byl pouhá pracovní síla hradu, ale když s Helenou ležel v posteli, šeptal jí do ucha:
„Helenko, drahoušku, já vím, vy ženy vládnete, ale jsou povolání, na která se nehodíte. Například kovář. Jak může kováři vládnout žena, když neuzvedne kladivo? Kovářovi učedníci by se ji vysmáli. Nebo voják. Muž dohodí oštěp dál než žena. Asi byste měly přemýšlet o nějakých změnách.“
Helena o tom přemýšlela, uznala, že Vojtěch má pravdu, a zmínila se o tom své matce.
„S tím přišel Vojtěch, že?“ bylo první, co řekla Marta.
„Ano, ale má pravdu.“
Marta taky věděla, že Vojtěch má pravdu, a promluvila o tom s Vlastou.
„S tím přišel Vojtěch, že? Říkala jsem ti, ze není hloupý.“
Zavedly se změny, bylo další šeptání do Helenčina ouška, následovaly další změny, a život se pomalu ustálil ve starých kolejích. 
 
Já jsem tuto povídku začal otázkou, jak by vypadal svět, kdyby v něm vládly ženy. Soudě podle tohoto vyprávění, asi by nebyl přiliž odlišný od toho, co máme teď.