Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Léčba poezií
...anebo Dokud se zpívá...

 

Jediný z odvěkých zákonů, který funguje vždy a za všech okolností,  je zákon schválnosti.
Takže když k narozeninám dostanete lístky na vytouženou akci, skolí vás vzápětí meziobratlová ploténka tak, že je skoro nemožné nalézt polohu, ve které byste mohli jakžtakž existovat.

Místo natěšeného očekávání přecedíte skrz zuby pár nepublikovatelných výrazů, hodíte do sebe půl krabičky analgetik a risknete to s vědomím, že když bude nejhůř, mají v tom městě slušně vybavenou fakultní nemocnici.To, že koncerty známých tváří bývají jen málokdy komorní akcí, je proti výše uvedeným faktům, už jen prkotina.

Já totiž nesnáším dav.
Jakožto bytostného introverta se mě zmocňuje tik, když se octnu pohromadě s deseti lidmi. Když jich je padesát, dostávám kopřivku, a převýší-li počet stovku, bojuji s nutkáním zalézt do nejbližší myší díry a setrvat v ní navěky.

V olomouckém letním kině čítal dav nejméně tři tisícovky tvorů druhu Homo sapiens. Puberťáci sotva odrostlí základce, generace střední, zeširoka usedlá, i ta ještě starší, už o hůlkách či berlích. Chyběla jen mimina, pominu-li ta nenarozená, spokojeně si hovící ve svých zaoblených matkách.
Uprchnout nebylo kam. Stromy obsadilo zpěvné ptactvo, východy pořadatelé a všechna místa k sezení dav.
Než jsem se stačila rozhodnout, jestli budu kvílet vysokým hlasem nebo rovnou omdlím, vyběhl na pódium muž. Poznávací znamení – dlouhé vlasy, knír a kytara. Lidé zajásali, reflektory se rozzářily naplno a z Těšína vyjel toho večera první vlak, aby zvěstoval, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Vzduch byl nabitý dusnem a elektřinou. Ne tou ze vzdálené bouře, jež se ohlašovala občasnými záblesky, ale jiskřením, které se neslo z jeviště směrem k divákům. Dav přestal být množinou jednotlivců, ale stal se jediným velkým zvířetem, které se smálo, aplaudovalo a spokojeně mručelo, konejšeno písněmi charismatického krotitele.
Poezii těch slov a tónů se nedalo odolat a moje introvertní dušička se s radostí pro ni nečekanou ponořila do tohoto společného proudu.

Dvě a půl hodiny udržel Jarek Nohavica pozornost svého publika na stupni nejvyšším. Žádné trapné megalomanské proslovy ani děkovačky, písnička střídala písničku, smích dojetí, po divokých tónech následovalo ztišení až pokorné. Spojení kytary a harmoniky, jíž virtuózně vládl Polák Robert Kuśmierski, vytvářelo chvílemi atmosféru téměř mystickou a dechberoucí.
Bouřka zatím opodál přešlapovala na místě, jakoby ani ona nechtěla porušit magii textů, které se dotýkaly srdce, mysli a života vůbec.
Autor a interpret v jedné osobě sahal do duše své i do těch našich.

Jeden příklad za všechny.
Češi (potažmo Moravané a Slezané) mají jaksi historicky zakódováno, že když je ouvej, zle či úplně nejhůř, vždycky nás někdo spasí. Blaničtí rytíři, král Ječmínek, tatíček prezident. Je to představa nejen scestná, ale i nebezpečná. Při refrénu jedné z písní: Pane prezidente, já chci jen kousek štěstí, proto jsme zvonili přeci klíčemi na náměstí…skoro běhal mráz po zádech. Bylo to dojemné… a beznadějné.
Nikdo nám štěstí nepřinese na zlatém podnosu, nikdo nás nezachrání. Jen my sami. Pomocná ruka se nachází na konci našeho vlastního ramene. Teď, v časech povodní, je to fakt víc než aktuální.

Jakkoliv může být pro někoho Nohavica osobou kontroverzní, jedno se mu upřít nedá – umí. Dokáže sáhnout do bohatosti českého jazyka jako do tvárné hlíny a z ní vykroužit tu křehkou amforu pro vzácné víno, tu poctivý džbán na vodu anebo talíř, na který si člověk s potěšením položí chléb svůj vezdejší.
Neosekává mateřštinu do esemeskových zkratek, neznásilňuje ji patvary a cizími imigranty. Při poslechu jeho textů je člověk rád a hrdý na své češství. Kdyby za nic, tak za tohle mu patří vděčnost nehynoucí.

Je dokázáno, že nenarozené děti dokážou vnímat hudbu „zvenčí“. Ty, kterým matky pouštěly Mozarta, prý byly nadané, klidné a otevřené světu i lidem.
Věřím, že ty, co onoho večera poslouchaly Nohavicu, si do života přinesou lásku ke své zemi i jazyku. A taky sílu – po stém pádu se po stoprvé zvednout a jít.

A ještě něco – léčba zhudebněnou poezií funguje. Jak jinak si vysvětlit, že jsem stála, zpívala, tleskala s rukama nad hlavou…a NIC mě nebolelo…?!

 
Léta Páně 2013, dne 10.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
|<   01  02  >|
8.7.2013 | 7:39    marta

dobre sa to čítalo, Tessa
tiež mávam nohavicové obdobia :)
naživo som ho zažila, predstav si na ktoromsi folklórnom festivale..v zákulisí
v priateľskej debate s heligonkárom nášho DFS
príjemný zážitok..ako jeho pesničkovanie
12.6.2013 | 20:28    maaty

ja som si ho na základe Tvojho článku-vygúglila-zážitok-poznám z duetu s Janou Kirschner-
dobre napísane-odkazové a silné
12.6.2013 | 0:46    baaba

...muzika je jinej svět. Nohavica je skvělej v tom jak dostat poezii k lidem kteří jí neholdují (ne-li zatracují). Koncert když se povede je úplnej esotééérickej zážitek. Náhodně jsem se před lety nachomejtl u vystoupení Fleretu s Jarmilou Šulákovou pod Krumlovským zámkem. Krásná letní noc ...kombinace folklidovýho Fleretu a hlasu paní Jarmily dojala a rozbulela i přítomný skopčáky a všefotící Japonce. Nejméně u tůůristů z dálnýho východu nevěřím že by rozuměli byť jedinýmu slovu, ale stejně mám podezření, že smysl těch písniček k nim nějak pronikl. Já navíc těm textům rozuměl...
11.6.2013 | 21:59    Cinda

"Lucie, početl jsem si a připomněl si předvčerejší amfiteátr. Dík. Było tam krásně. I s tím blýskáním za Vašimi zády, které jsem viděl hlavně já.
Těším se na  příště
Jarek Nohavica"
 
 
Takže žádné šuplíčky, i Jarek se těší na příště :-D koneckonců, myslím, že u některých básní tady na webu by si, mít na to čas, taky početl...
 
11.6.2013 | 21:32    Tessa

No, akorát jen nevím, jestli příští radši ne do deníčku a do šuplíčku...Ona totiž adminka naše Lucie Cinda, střela neřízená, poslala Jarkovi na mail odkaz na tenhle text...  a on si ho fakt přečetl, což by mě ani ve snu nenapadlo, že se stane.Pohoda
11.6.2013 | 21:25    Trinny

Jojo, to znám. Občas, když musíš, tak musíš. A pak dlouho nic. To čekání mě ale unavuje .
11.6.2013 | 21:21    Tessa

Díky, Trinny...ale já za to nemůžu. Vypadl ten text ze mě jaksi sám...asi přetlak emocí nebo co...Úsměv
11.6.2013 | 21:04    Trinny

Tak Nohavicu mám ráda už dávno :-). Tuhle sobotu mu TV2 věnovala skoro celý večer, konečně. Znova jsem shlédla Zelenkův Rok Ďábla a znova jsem si dva dny lámala palici, kde je fikce a kde je pravda.
Ten fejetonek se ti povedl Tesso. Tak to, že umíš, se tady a i jinde na tebe profláklo už dávno. 
11.6.2013 | 20:48    Marcela

Nepřeceňuji, spíš jsem měla strach, aby ses neurazila :-)
Píšeš líp, než nějaká redaktorka a i když rozumím tomu, co jsi cítila, vím jak těžké je to popsat.
Také nepatřím k fanatickým fanynkám a abych pravdu řekla, ani jsem pořádně nečetla z čeho Nohavicu obviňovali. Prostě tomu, kdo, co a jak už nějak nevěřím. Ony ty "zaručené" zprávy jsou často přetočené proti směru hodinnových ručiček...já mu prostě věřím, že zpívá jak cítí.
Ostatně... kdo jsme bez viny?
11.6.2013 | 19:48    Tessa

Jo, hlavysklon, Cindo, a hlavně poděkování za tu atmosféru, za možnost zhluboka se nadechnout, dojmout se, zasmát a zahnat "blbou" náladu.
Já nejsem (a nikdy jsem nebyla) klasická fanynka, co shání fotky, podpisy, telefonní čísla, drby o soukromém životě a omdlévá na koncertech blahem. Ale z tohohle jsem si odnesla (záda nezáda) opravdu krásný zážitek. Ukládám k těm, jimiž se prohrabávám, když je mi ouvej...
11.6.2013 | 19:46    Doremifa

...udělala jsi mi radost. Teď právě vydávají svoji 4 CD (nejsou to tak docela žabaři, vyhráli jeden z ročníků Porty)
11.6.2013 | 19:41    Tessa

Ochutnala jsem, a nejen tuhle. Výtečné byly, děkuju, Doremi...píšu si do pamatováčku: Koupit CDÚsměv
11.6.2013 | 19:11    Doremifa

...já mám tuhle muziku s příběhem taky moc ráda. Možná je to tím, že v jedné tkové kapele hraje moje dcera (aniž bych si je dovolila srovnávat s Nohavicou) nicméně jejich autorské texty jsou taky vypravěčsko poetické. Ochutnej, budu ráda. :)
http://www.youtube.com/watch?v=QxCYreC5bkU&list=PLCD47A12E063B372E
11.6.2013 | 15:24    Cinda

vzpomínám na ty kotle plný lidí, kteří byli na stejné vlně, tehdy v amfiteátru na Lochotíně na Portě. přede mnou tehdy seděl poměrně nenápadný člověk, který měl být ten večer na podiu, ale kvůli zákazu jeho písně v tom roce nesměly zaznít.
v cancáku mám jeho rukou napsáno "dokud se zpívá, ještě se neumřelo... z nezpívané písně, která zpívána být měla." tahle i další jeho písně, mě těšily, vedly k hloubání i učily. mám je ráda dodnes. takových básníků, jako je Jarek, je u nás jen pár. texty chytré a poetické, texty hrdé na jazyk i na češství, na historii, pokorné i burcující, vtipné i vážné až dojemné.
Jarek oslavil před pár dny šedesátku, určitě mu k ní přála spousta lidí a tenhle tvůj text u nás na litwebu beru jako další hlavysklon a přání do dalších let jeho lidského i muzikantského života. protože lidem, kteří píší tak, jako on a kteří oslovují tolik lidí, napříč generacemi, by se prostě popřát mělo. :-)
 
 
11.6.2013 | 14:20    Tessa

Do přílohy MF?Smích Jestli ty mě trochu nepřeceňuješ, Marci. Pochybuju, že by to otiskli. Nicméně - i já to cítím spíš jako novinový článek, něco mezi reportáží a fejetonem. Ale nadcházející číslo Napadrť bude docela nadupané, tak jsem to vložila sem...
 
K Nohavicovi a vůbec -j á jsem spíš člověk slova než tónu, takže písničku, která má sice krásnou melodii, ale úplně blbý či primitivní text, si radši poslechnu jen jako instrumentálku. Naopak text, který dává smysl, má hlavu a patu a dokonce, nedejbože!, i myšlenku, si může klidně hovět v melodii jednoduché, v pár akordech, a přesto se mě dotkne, někdy dost hluboce. Většina Nohavicových písní taková je...
K bolesti - endorfiny, ta biochemická podstata pocitu štěstí, jsou bohužel prchavé. Jako po euforii přicházívá kocovina, vrací se i bolest. Jenom duše je ještě dlouhý čas jako v peří...
|<   01  02  >|