Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
V sedle spící
 

Když se vzbudila, měla už noc na kahánku. Ještě se několikrát neklidně převalila a pak se vyplížila ven jako kočka. Uměla to neslyšně, i když musela otevřít dvakrát zip. Hned na to se vrátila pro foťák a šla si najít to svoje místo. Jen tak na lehko, v tílku, kalhotkách a v těžkých botách. Myslím, že přesně takhle vypadají víly. Jsou křehké a přeci plné života.
 
Poodešla jen kousek stranou, asi chtěla líp vidět až dolu na pobřeží. Skoro svítalo. Pod hladinou oblačného moře se skrývalo ještě to druhé - skutečné. Určitě se jí líbilo. Svět je vždy krásnějším, stane-li se náhodou vícepodlažním. Naše dovolená se tehdy odehrávala v tom horním patře.  Trhlinami v nehmotné podlaze však bylo možné nahlížet i tam dolu, do přízemí a poznávat hotely, pláže a ostrovy i všeobjímající vodu, které se tady zoufale nedostávalo. Vlastně tu nebyla žádná, všechna mizela okamžitě po dopadu z nebe v podzemí, kde si tesala svá tajuplná řečiště a jakoby mimochodem sochala všechny ty ktyty, gmity a gnáty.
 
Probudil jsem se, otevřel oči a chvilku nehnutě civěl do žlutého tropika. Jedinost dechu prozrazovala, že vstala dřív. Asi ne o moc, její spacák ještě trochu hřál. Vylezl jsem ven ze stanu, protáhl se a vydal se ji hledat.
 
Ušel jsem jen pár kroků a zabrkl o kus drátu, který se plazil krajem pěšiny a pak mizel kdesi v trávě. Přestože byl zelený, tak sem ani trochu nepatřil. Chtěl jsem ho sebrat a vzít s sebou, ale ani několikeré škubnutí s ním nepohnulo. Překvapila mne jeho délka, jež se trháním odhalila. ´Chorvati jsou asi úplně stejný dobytci jako my Češi, národní park je pro nás jen prázdnej pojem´, blesklo mi hlavou.
 
Nechal jsem drát drátem a raději pokračoval v průzkumu okolí. Včera jsme se sem nahoru doplahočili až pozdě večer a zbytky světla jsme spotřebovali ke stavbě stanu, to proto tohle místo ještě vonělo lákavou neobjeveností.
 
Došel jsem až do sedla. Samozřejmě že tam byla. Stála asi padesát metrů od pěšiny. Hrbila se nad stativem, jako vždycky nevnímala nic kolem, tedy ani mě ne. Prohlížel jsem si její nahá stehna a přemýšlel, jestli je nutné, abychom po snídani začali hned s balením. Bylo by fajn se tu ještě chvilku zdržet. Napadlo mne, že se k ní opatrně připlížím zezadu a trochu ji vylekám. Těšilo mě dělat jí tyhle malé naschvály, protože to byla dobrá příležitost k následnému udobřování.
 
Obešel jsem malou bílou skalku a zastavil se u cedule, jíž nebylo od stanu vůbec vidět. Četl jsem nápis, který byl pro jistotu ve třech jazycích a přestože jsem mu dobře rozuměl ve všech, tak jsem mu nechtěl uvěřit. Upřel jsem na ni své vyděšené oči. Jakoby snad ucítila můj pohled v zádech, se zničehonic otočila. Zamávala na mne a gestem mi naznačila, že mám jít k ní. Nemohl jsem. Jen jsem na ni zíral. Nastavila samospoušť a vydala se ke mně. Okamžitě jsem se nadechl a zakřičel „STŮJ!“. Už mě neslyšela - miny mě překřičely.
 
 
 

 
Léta Páně 2015, dne 7.5. věnováno autorem Kendy
Share
  
|<  01   02  >|
7.5.2015 | 8:10    Sendy

Hele! Prozaik! A asi ne špatnej, podle toho, co jsem letmo zahlédla. Jdu teď makat, ale přijdu si tě přečíst.
A asi jsem poslední, ale vítej na LW.
|<  01   02  >|