Vidíte ji?
To je ona, ta chalupa až nahoře na kopci, usazená tam zeširoka jako kvočna a shlížející dolů na ostatní domky. Jeden by řekl, že její majitel má setsakra dobrý přehled o všem, co se děje u sousedů.

Ten jeden by se setsakra mýlil.
Pojďte, nahlédneme okénkem do světnice.

Je obyčejná, prostě zařízená, ale co to? V  rohu na posteli leží nehybné tělo a u něj dvě štkající ženy.

A kde je hospodář? Támhle, sedí u stolu a mlčky zírá do zdi. Nezáleží na tom, kam upře zrak, před očima stejně nemá nic než temnotu.
Ale není tak zlé být slepý, když máte tři nadějné syny a tedy i dobré vyhlídky na to, že o vás a hlavně o váš dům i hospodářství bude dobře postaráno.

 A tak se necháte uprosit manželkou a jednoho kluka pošlete do semináře, neboť je to čest a pýcha mít v rodině pátera. Pořád máte ještě dva syny.
Jenže pak se ten druhý rozstoná, a když babka kořenářka konečně sezná, že je léčba nad její síly a vy pošlete pro opravdového doktora, je už pozdě.
Ale stále zbývá ten nejmladší. Je to ještě výrostek, avšak práci zastane za dospělého chlapa. Tedy zastal. Do dnešního rána…

Tentokrát nečekáte na nic a pošlete pro doktora hned.
Jenže verdikt je nemilosrdný- pokud chlapec přežije, a to není velká šance, zůstane nadosmrti mrzákem. Vlastně je div, že ještě dýchá, když mu přes hrudník přejel plně naložený žebřiňák. Snad horký obklad z koření svařeného ve víně by mu mohl ulevit, víc se dělat nedá.
Jenže neuleví.
Bolest se stupňuje, chlapcovy útroby začíná spalovat žár. Když na chvíli procitne z mrákot, shazuje teplý náčinek na podlahu. A znovu a znovu.
Matka tiše lomí rukama. Celou zlatku to stálo – víno a koření, a druhou zaplatili doktorovi.
A on teď předepsanou léčbu odmítá!

Veden instinktem – stejně jako zvířata, která tak často pozoroval v přírodě - volá chlapec po chladu pramenité vody. Je v tom neoblomný, a tak mu nakonec vyhoví. Stejně asi rána nedožije, nač ho ještě trápit.

A tak matka i sestra trpělivě smáčí hochovu rozbitou hruď a modlí se za zázrak.
Jenž bývá vzácný, ale čas od času se přece stane.

 

                                          
                                                  ⃰⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰

O několik let později…

Vidíte ji?
To je ona, ta chalupa až nahoře na kopci…ale počkat! Je pryč!

Namísto ní tu stojí nový kamenný dům a před ním množství povozů a bryček! Co se to tu, u všech svatých, děje? Že by nějaká pouť?

Pojďte, prosmýkneme se mezi frkajícími koňmi a lidmi nejrůznějšího věku, trpělivě posedávajícími okolo, a nahlédneme okénkem do jedné ze světnic.

Je skoro prázdná, jen uprostřed stojí dřevěná vana, škopek, a u nich mladý muž, jenž volá za odcházející babkou: „Spánembohem!“
Podsaditý, nenápadný, ale při bližším pohledu zjistíte, že z něj vyzařuje zvláštní charisma, klid a síla. Ano, je to on. Přežil a vyrostl, dokonce ani zmrzačený není. Opravdový zázrak.
Pečlivě vyždímá velkou houbu, kterou před pár týdny koupil na jarmarku, položí ji na stoličku a otevře dveře: „Kdo je další?“

Mezi námi, o té houbě jdou mezi lidmi hotové fámy. Prý její dotek dokáže sejmout všecky bolesti a vrátit ztracené zdraví, takže musí být zcela jistě očarovaná. A to je ten problém.
Uplynula už dvě století od chvíle, kdy nedaleko odsud vzplála první hranice, a pak další a další, kdy pro obvinění z čarodějnictví během šedesáti let zemřelo několik desítek žen, mužů, ba i dětí. Ale jako by to včera bylo - paměť horalů je dlouhá. A nařčení z nekalých praktik stejně nebezpečné teď jako tehdy.

Ne nadarmo se říká, že slovo je šíp – jednou vypuštěné nejde vrátit ani zastavit.
I tak ale trvá nějakou dobu, než se řeči dostanou k uším těch, kdo rozhodují, a milá houba je z moci úřední zabavena. Prý aby nebudila mezi obecným lidem veřejné pohoršení. Soudní znalec ji prý prohlédne, a shledá-li její  nezávadnost, vrátí ji. Možná.
A aby toho nebylo dosti, magistrát si na základě stížností na toho vykutáleného ptáčka pěkně posvítí. Neboť – nemáte-li patřičné školy a povolení, pak jste šarlatán a vaše počínání vám musí být zatrženo. Že jste bezplatně vyléčil desítky lidí, včetně císařského dvorního rady a jeho choti? No a?

Jisté je, že za tím vším nestála starostlivost úředníků, aby někdo z obyvatel náhodou nepřišel k úhoně, jako spíš obava místních doktorů a lékárníků o jejich chleba vezdejší. Vždyť k čemu pilule, kapky a lektvary, když uzdravit se můžete za pomoci těch nejprostších věcí, jež příroda navíc poskytuje gratis?

Ale on to nevzdává a kontruje podáním vlastní žádosti o povolení k činnosti. Žádný zákon totiž nezakazuje koupele ve vodě. A abyste na ty cachtající se mohl dohlížet, na to být felčar opravdu nemusíte.

Nakonec to povolení dostane – k úlevě své i úlevě a užitku budoucích generací.

                                                        ⃰⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰

 

Vidíte ho?
To je on, ten kamenný dům tam na kopci… no jo, ale který? Pro pět ran do čepice, celá osada se změnila k nepoznání! Teď je těch domů na vršku už několik a po cestách kolem promenuje se lidí jako o jarmarku. Tak pojďte, vybereme namátkou a nahlédneme potřetí a naposled oknem.

„Jesusmaria, to je ledové!“ jektá zuby tlusťoch ve vaně plné vody.„Už toho nech, chlape bídná, vždyť mě zabiješ! Víš ty vůbec, kdo já jsem?“
„Žok sádla se zácpou, záduchou a podágrou v pravém palci,“ odpoví mu v duchu lázeňský, aniž ustane v polévání mužova třesoucího se těla.
Ale nahlas uctivě řekne:„Ráčejí odpustit, Vaše Excellence, ale mám svoje příkazy.“

 

A pan majitel chodí osobně kontrolovat jejich dodržování. Však tuhle Alois dostal padáka, když svévolně pacientům zkracoval délku koupele. Nejsem hlupák, abych přišel kvůli něčímu frflání o práci a musel zase dřít na poli.

Ano, je to tak – na „hraběcí kopec“ se už jezdí už léčit i skutečná hrabata a tuze zazobaní lidé, a už to není zadarmo jako dřív. Avšak zdejší režim se na ničí bohatství ani postavení neohlíží, je stejně přísný ke všem.
Studené koupele, zábaly a masáže, velmi střídmá strava (sbohem paštičky, nadívaná holoubátka a těžká vína!), fyzická práce (joj, ručičky bělounké, tohle se vám líbit nebude!) a hlavně pohyb, spousta pohybu, pěkně po kopcích nahoru a dolů.
To vše mělo jediný účel – povzbudit životní sílu těla, aby samo dokázalo nemoc vyhnat.

Pojmy jako wellness nebo imunita neznal, a přesto intuitivní poznání nasměrovalo toho, jenž jako chlapec sám stál na prahu smrti, na správnou cestu. A jeho touha lidem pomáhat a ukázat jim onu cestu zachránila mnohým zdraví i život.
On sám se stal tak proslulým, že – pokud jste mu chtěli poslat dopis – stačilo na obálku napsat pouze jeho jméno a Evropa, a mohli jste si být jisti, že bude doručen na správné místo a do správných rukou.

Jsou věci a objevy, po kterých za čas ani pes neštěkne, a jsou takové, které přetrvají.
Tam na horách se léčí lidi dodnes.