Přesně ve čtyři se raketoplán rozjel po startovací dráze a vznesl se do vzduchu. Nabral výšku a přešel do kolmého stoupání, přetížení tlačilo cestující do sedadel. Vojta neměl tuto fázi letu rád. Připadalo mu, že se loď musí každou chvíli rozpadnout.

Po několika minutách řev raketových motorů zmlkl, naskočila umělá gravitace a raketoplán zahájil orbitální operace přiblížení k velké stanici na vysoké oběžné dráze. Vojta si pustil na obrazovce čelní pohled před raketoplán a pozoroval hvězdy a srpek měsíce. Stevardka nabízela kávu, standardní občerstvení při krátkých letech. Dnes se to asi trošku protáhne. Odložený start znamená nevýhodnou výchozí pozici pro přiblížení k Orbitaru. 

Vojta neměl ponětí o nebeské mechanice, takže mu ušlo, že dvouhodinové posuny startu mají svoji logiku. Na obrazovce se objevila svítící koule Orbitaru a stále se zvětšovala. Po stranách raketoplánu několikrát vzplanuly manévrovací trysky a jeho pilot naprosto přesně směřoval raketoplán k jednomu stykovacímu uzlu kousek pod rovníkem stanice. Raketoplán přistál, ozvalo se syknutí vyrovnávání tlaku a cestující se vydali do přechodové chodby.

Vojta se jen pomalu orientoval ve směsi zvuků ruchu velké orbitální stanice. Vyzvedl si svůj kufřík a přemýšlel, jak se asi dostane na palubu Fenixu. Vylovil komunikátor a začal ho ladit na orientační systém stanice. Ucítil něčí ruku na rameni, ohlédl se a uviděl kapitána Dittmannovou, která se usmívala a ukazovala ke stanovišti taxíků.

Společně usedli do malého elektrického vozítka, Dittmannová zkušeně zvolila trasu a vozítko se rozjelo po rampách nahoru.

„Jsme na negativní třetí, Fenix čeká na pozitivní druhé. šestkrát to otočíme a budeme doma,“ řekla Dittmannová a sledovala cestu.

Vozítko se hrnulo po rampách nahoru a za chvíli už zastavilo u jednoho průchodu mimo stanici. Dittmannová komunikátorem zaplatila a vedla Vojtu k průchodu. Bylo zavřeno, Dittmannová stiskla tlačítko zvonku, chvíli se nic nedělo, pak se dveře otevřely a stál v nich muž v uniformě ISF bez distinkcí.

„Madam kapitáne, Donald Pierce, bezpečnostní důstojník, vítám vás na palubě.“

„Děkuji, pane Pierce, představuji vám pana Novotného, lingvistu výpravy.“

Vojta se mírně uklonil, Pierce udělal to samé, zavřel průchod a vedl oba cestující do nitra lodi. Přišli ke dveřím výtahu, Pierce ho přivolal a všichni tři vešli do prostorné výtahové kabiny.

„Kapitáne, přejete si nejprve navštívit můstek, nebo do vaší kajuty?“ ptal se Pierce.

Dittmannová nic neříkala a stiskla tlačítka třetího  a čtvrtého patra. Vojta si všiml, že se tu paluby číslují od vrchu.

Když výtah dorazil na čtvrtou palubu, Dittmannová se podívala na Vojtu a řekla: „Jste doma, kolego Novotný. Kajutu najdete snadno, měla by u ní být vaše jmenovka.“

Vojta vystoupil, dveře výtahu se zavřely a on se vydal chodbou. Několikrát se musel vrátit, než našel kajutu označenou svým jménem. Vytáhl identifikační kartu a dveře se bez problémů otevřely. Loď ho pozvala a on vstoupil.