Kapitán Dittmannová seděla v pracovně a prováděla zápisy do deníku. Nevysvětlitelná neschopnost práce gravitačního motoru ji stále pronásledovala v myšlenkách. Všechno šlo celkem hladce, kontakt s civilizací Kalipy byl navázán, výzkumníci již sebrali množství vzorků, nálada posádky byla v pořádku. Jen ta nemožnost odletět, to byl skutečný problém.

Z úvah ji vyrušil bezpečnostní důstojník Pierce.

„Pojďte dál, pane Pierci, co pro mě máte?“

„Kapitáne, máme problém. Ztratila se slečna Richi. Hledali jsme po celé lodi i v blízkém okolí a nemůžeme ji najít. Nemáme ani její komunikátor, zkoušeli jsme se s ní spojit, ale nikdo neodpovídá.“

„Opravdu nikde není? Slečna Richi byla nadšená průzkumnice, nevydala se někam, třeba do lesa, nebo k moři?“

„Já nevím, ale zatím je pátrání bezvýsledné.“

„Dobrá, svolám poradu velení, zůstaňte tu, pane Pierci.“

Dittmannová vydala příslušné rozkazy a spolu s Piercem čekali v pracovně, až se důstojníci dostaví. Přišla Nagyová, roztržitě pozdravila a usedla naproti Pierceovi. Dittmannová čekala na Williamsona, ten však stále nešel. Dittmannová se pokusila prvního důstojníka zavolat, jenže nikdo se neozval, Williamsonův komunikátor byl hlášen mimo síť.

„Jak může být Williamson mimo síť? Naše antény pokrývají několik desítek kilometrů od lodi,“ uvažovala nahlas Dittmannová.

„Stejné je to s komunikátorem slečny Richi,“ řekl Pierce.

„Oba jsou mimo síť? To přeci není možné, někde musí být. Třeba mají komunikátory vypnuté. Tahle výprava mi připadá čím dál tím víc lehkomyslná. Výprava do lesa si nevezme ani jeden komunikátor, když nařídím stále nošení komunikátorů, tak je zase vypínají, tohle nebudu tolerovat,“ stěžovala si Dittmannová.

„Myslím, že bychom měli pana Williamsona taky hledat. Vypadá to, že máme dva pohřešované,“ řekl Pierce.

 

* * *

 

Williamson se probral z náhlého bezvědomí a hlava mu příšerně třeštila. Vzal hlavu do dlaní a snažil se bolest nějak vytlačit. Potom se rozhlédl a zjistil, že není ve své kajutě. Seděl na louce, kolem panoval ruch velkého města, po cestičce přicházela nějaká žena s dítětem.

„In arap dar vra bar grona fere if?“ ptala se holčička ženy.

Williamson zapnul translátor, takže si mohl odpověď ženy vyposlechnout v angličtině, ovšem ve slovosledu Kalipy.

„Nyní vědět ne já ten.“

Žena stiskla nějaké tlačítko na svém zápěstí a Williamson slyšel z komunikátoru překlad dalších slov.

„Nyní volat já strážník všichni. Nyní sedět v park k tráva muž. Potom přijít ty všichni rozkaz a potom zatknout brob rozkaz!“

Williamson se zvedl a vykročil k cestičce. Žena s holčičkou ho velkým obloukem obešly a rychlým krokem odcházely. Williamson se rozhlížel a nechápal, co se kolem něj děje. Mezi stromy prosvítalo jezírko, na druhé straně byla rušná ulice, kde projížděla auta s velkými koly. Vydal se po cestičce k ulici, byl ale zastaven nějakými muži v kombinézách.

„Nyní být ty kdo dotaz?“ řekl jeden policista Williamsonovi.

„Jsem Williamson, první důstojník Fenixu.“

Translátor přeložil větu takto: „Jsem Williamson, ble varata Fenixu.“

Policista jen nechápavě zakroutil hlavou a vytáhl jakousi pistoli. Namířil ji na Williamsona a přejel mu kolem nohou. Williamson stál a čekal výstřel, který ukončí jeho trápení, nic se však nestalo.

„Nyní mít ne ten muž identifikátor, nyní být ten možný ne, nyní být ten nějaký Lubri v tělo Manim,“ řekl policista a stále kroutil hlavou.

Druhý policista vytáhl podivný pružný provaz, skočil na Williamsona a svázal mu nacvičeným pohybem ruce za zády.