Pozemští poutníci zasedli s Richi k jídlu v jedné malé místnosti veleknězova paláce. Dostalo se jim velmi chutného a bohatého občerstvení, Richi se stále usmívala, vznikla atmosféra pohody. Po jídle se začala Dittmannová bavit s Richi.

„Jak jste se sem dostala, slečno Richi?“

„Velekněz Gavaty mě přivedl skrze svou myšlenku přímo z lodi do tohoto chrámu.“

„A potom?“

„Potom velekněz otevřel moji mysl, aby se mnou mohli Vatové rozmlouvat v myšlenkách. Začala jsem se učit nezměrné moudrosti kněží Gavaty. Kalipa je planeta s nesmírně starou kulturou. Po celou dobu svého civilizovaného vývoje vedou všechny obyvatele planety Vatové podle moudrých rad Gavaty, kterých se jim dostává od velekněze. Vatové mají některé zvláštní schopnosti, mohou spolu rozmlouvat v myšlenkách na libovolné vzdálenosti, mohou svými myšlenkami přímo ovládat Manimy a Lubrije. Základním pravidlem Vatů je úcta ke všemu živému, nezahubí živého tvora, pokud to není nezbytné.“

„Na naší cestě Vata Manir zabil jednoho Lubrije, nemyslím si, že to bylo nezbytné,“ řekla Dittmannová.

„Určitě měl dobrý důvod, kdyby zabil myslící bytost bez pádného důvodu, byl by za to potrestán svým knězem, pánem srdcí. Brát život smí jen někteří Vatové.“

„Když jsem byl v domě Vaty Granira, řekla jeho žena, že Granir zemřel, protože tak rozhodl jeho kněz. Můžou kněží zabít Vatu?“ ptal se Vojta.

„Vatové jsou nyní tak dokonalými bytostmi, že můžou žít mnoho set let. Jejich tělo by fungovalo stále, mozek se však bohužel s přibývajícími lety stává unaveným a Vata ztrácí své mentální schopnosti. Bylo by možné udržovat takové staré Vaty v nějakých speciálních ústavech, kde by o ně bylo pečováno. Jenže takový život není důstojný, proto velekněz Gavaty rozhodl, že staří Vatové s omezenými mentálními schopnostmi musí zemřít. Vata si uspořádá své záležitosti a pak je svým pánem srdcí podroben bezbolestnému rituálu, při kterém jsou jeho životní funkce zastaveny a duše přechází ke Gavatovi.“

„Mluvíte tu o Gavatovi, jakoby byl součástí této společnosti a přitom jde evidentně o Boha, který je všemocný a neviditelný,“ řekla Dittmannová.

„Ano, to je přesné vyjádření pohledu na Gavatu. Gavata je všemocným pánem a stvořitelem vesmíru, existuje pouze v podobě ducha, který hmotně na žádném světě nežije. Přesto je Gavata na Kalipě všudypřítomný a je tedy součástí místní společnosti. Všichni Vatové jsou svým způsobem kněžími Gavaty, velekněz pak představuje samotná ústa Gavatova, protože vyjadřuje svaté myšlenky Gavaty ve slovech a myšlenkách pochopitelných ostatním myslícím tvorům planety.“

„Velekněz skutečně mluví s Gavatou?“ ptala se Dittmannová.

„Velekněz má mysl otevřenou vanutí ducha Gavaty. Modlí se k němu, jako každý Vata, jenže dokáže rozpoznat vůli nejvyššího. Mezi Gavatou a veleknězem nejde o řeč v pravém smyslu slova, Gavata sděluje svou vůli veleknězi způsobem, který nikdo kromě velekněze není schopen pochopit.“

„Nemůže jít o podvrh? Nemůže velekněz předkládat svoji vlastní vůli jako vůli Gavaty?“

„Kapitáne, musela byste tu žít pár dní, jako já, abyste pochopila nesmírnou sílu víry kněží v Gavatu a jeho vůli. Velekněz může vyjadřovat svoji vlastní vůli, nemůže však odolat síle vůle Gavatovy. To, co řekne velekněz, to je skutečný obraz vůle Gavaty, jeho slova se stávají zákonem – vatamentem, pouze ti, kdo se stali veleknězi, mohou vytvořit skutečný zákon, který se pak nesmazatelně zapíše do myslí ostatních Vatů.“

„Tento velekněz vypadá už velmi starý, nemůže se i u něho projevit výpadek mentálních funkcí?“

„Velekněz myslí v jiných souvislostech než ostatní Vatové. Jeho mysl podléhá jiným zákonům, není obyčejná, je požehnaná. Nicméně i velekněz jednou zestárne natolik, že rozpozná úbytek svých mentálních sil. Potom předá ve speciálním rituálu svoji mysl novému veleknězi a jako jediný tvor na planetě smí potom sám zastavit své vlastní životní funkce.“

„Víš něco o tom, že obyvatelé Kalipy také cestovali ke hvězdám?“ zeptal se Vojta.

„V moudrosti Gavaty je zaznamenáno, že cestování do vesmíru je zakázáno. Tohle ale nejspíš náleží k vyššímu stupni zasvěcení, než kterým jsem prošla já. Možná to souvisí s proměnlivou existencí měsíce Kalipy.“

„Kalipa přece nemá žádný měsíc,“ konstatovala Dittmannová.

„Kalipa má měsíc, kapitáne. Jeho existence je ovšem zcela zvláštní. Nachází se ve stavu proměnlivé existence, jednou je měsíc na oběžné dráze kolem planety a jednou je skryt v nějakém jiném prostoru. Je to velké tajemství, které mi nebylo zcela vysvětleno.“

„Ať je to jak chce, velekněz nás zřejmě nechce propustit, Fenix je uvězněn a nemůže vzlétnout, to mají všichni Vatové takové schopnosti, že mohou uvěznit hvězdnou loď?“ ptala se Dittmannová.

„Velekněz a jeho nejbližší spolupracovníci mají zvláštní schopnosti, které jsou ostatním Vatům zapovězeny. Myslím, že právě na rozkaz velekněze je Fenix uvězněn. Nyní jsme i my obyvateli Kalipy a musíme tedy dodržovat její zákony.“