„Stojí to za hovno, když umíraj hrobníci!“ rozletěly se dveře do sálu.
   Klimbající osazenstvo zvědavě, leč líně, zvedlo hlavy. Starej Vokoun sundal sako a pověsil ho na věšák. Luskl prsty na pikolíka Jardu Kominíčka.
   „Bahno!“ a zapálil si malý doutníček. Vyfoukl pramínek dýmu a ten se kroutil a kroutil, až se dokroutil k větráku, který zrovna odpočíval a tam se prosmýkl lamelami někam na náměstí směrem k radnici.
   Dědek Vokoun připomínal vzhledem rozpůlený meloun. Zaoblené tělíčko, které se každou chvíli zadýchávalo a rudý obličej na kulaťounké hlavě svítil jako semafor. To vše bylo podpořeno dříve bujarou rezatou kšticí, z níž zbyly už jen části. Vždycky byl ale šik a řádně ustrojen, neboť jak často vyprávěl, ba přímo se chlubil, byl rodu ušlechtilého, neboť byl potomkem sedláka. Na dělný lid se koukal spatra a mluvil jen s těmi vzdělanějšími. S místními uměleckými malíři, fotografy, redaktory okresních plátků, básníky a jinými zdejšími pábiteli.  Jelikož U Sochrů ale o takové jedince byla nouze, snížil se čím dál častěji ke konverzacím se zedníky, soustružníky, metaři, malíři pokojů, ba i popeláři. Naučil se k nim nakonec sedat, podávat si s nimi ruce a klábosit o všem, co zrovna běželo kolem. Dělnickým plebsem byl trpěn a s mírně protáhlými obličeji nakonec přijat i ke stolu.
   Pijáci piva a levných kořalek se pomalu vraceli zpět do klidného stavu, ze kterého byli tak necitlivě vytrženi. Mlčky se drželi svých půllitrů a svými zvídavými pohledy je prozkoumávali, neboť každý v nich měl ukrytý nějaký problém. Pepa v půllitru viděl tvář své ženy Ireny, která mu říkala, že už by měl táhnout domů, jinak bude zase páchnout jak tejden vypitá bečka piva. Lojza v tom svém krýglu, který pevně držel za ucho v obavě, že by ho mohl nedopatřením vylít, spatřoval koloběh života, o kterém tak často mluvil. Ten potom naplňoval každou chvíli s blaženým úsměvem na WC, trefuje se do pisoáru. Leopold Havlíček v něm naopak hledal pravdu. Zkoušel, zda není ukryta na jeho dně. Nebyla a tak si poručil další. Sakra, v některém přece skrytá bejt muší! Adolf prostě jen tak pozoroval pěnu, jak si nenápadně mizí a spouští se po skle a Arpád Lakatoš v něm lovil spadlou mouchu.
   „Říkám, stojí to pěkně za hovno!“ trhlo to zase s konzumenty, „Umřel starej Konvička z Dlouhejch pasek…“
   Arpád zpozorněl.
   „Ten s tou dřevěnou nohou?“
   „Ale houby, to je jeho brácha a ten už je tam dva roky taky. Hrobník Konvička. No vono mu už bylo skoro pětasedumdesát, ale ještě před rokem kopal hrob.“
   „A copak?“ zajímal se Havlíček, „Slyšel jsem nedávno, že nějak sešel. Že měl asi raka.“
   „Ale hovno,“ mávl zrzavochlupatou rukou Vokoun, „i když možná taky, ale chytil nějakou sviňáckou chřipku od svý pravnučky, co to zase chytla ve školce a marodí s ní už víc jak tři tejdny.“
   Potomek sedláka vyklopil pivo do dojetím sevřeného hrdla.
   „Před tejdnem to rafnul a do šesti dnů a nocí to zabalil. Ještě jedno, pikolíče.“
   „Safra, kdo teď bude kopat?“ zamyslel se Pepa a zaplatil, neboť Irenka v půllitru mu pěkně zbrunátněla.
   „Dyť říkám, že je to v prdeli,“ zaštkal meloun a měl pravdu. Seděli jsme s bratrem opodál a svírali ty svoje zrzavé tekuté problémy a jen pomalu si uvědomovali vážnost Vokounova prohlášení. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nás nastávající neutěšená situace měla někdy nějak dotknout. Mávli jsme nad ní tedy v duchu rukou a nechali si od Jardy vnutit ještě jeden dobře uležený chmelový vývar. Jak jsme se ale mýlili. Vokounovo zoufalé zaštkání nás dohonilo o pár let později a věřte, že se nám hned vybavilo a dalo nám to pěkně sežrat.
   „No jo, musíme tam všichni,“ vystřelil ze sebe starou pravdu Lakatoš.
   „To je sice hezký, ale kdo tě zakope, pitomče?“ mávnul nad snědým brachem Vokoun a ponořil své myšlenky do svého skla, kde se mu zjevoval starej Konvička s nudlí u nosu a strouhal mu mrkvičku. Kiš, kiš…
   „Chlapi vy strašně hulíte,“ ozval se do nikotinové mlhy Kominíček, „copak nevíte, co to dělá s plícema? Měli byste se na to vysrat. Držte si lístky, zapínám větrák z větroně.“
   Otočil vypínačem u dveří a rozpoutal tornádo. Věděl dobře, o čem hovoří, neboť větrák byl dostatečně aktivní na to, aby rozvibroval účtenky na stolech. Tenhle kulatý zázrak, který dotáhl bůhví odkud, se opravdu činil. Nejen že hrozilo vtažení účtenek mezi lopatky, které by je nasekaly na konfety a pak naservírovaly směrem ke kašně, ale také se vždy znatelně ochladilo. Lítačky u vchodu očividně pookřály a pohybovaly svými „křídly“ v rytmu hučících lopatek. Mezi nimi v pravidelných dávkách proudil od špatně těsnících vchodových dveří čerstvý luft z ulice. Proto byl aktivován vždy jen na chvíli a pak opět umlčen. Ovšem jakmile dostal šanci, vytáhl během pár minut z cimry kouř za límec a vyvrhnul ho nad městečko, přičemž stačil převrátit několik poloprázdných půllitrů, které si nepozorní pijáci dostatečně nepohlídali.
   Cvak a zařízení bylo zase deaktivováno. Běsnění živlu skončilo a rozvrkočené vlasy stolovníků opět spořádaně přistály na jejich hlavách. Jen věčný nespokojenec Pirgl musel vstát a dojít si pro svou ušmudlanou rádionku pod okno s fíkusem a nezapomněl to samozřejmě peprně okomentovat.
   „Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu, „já vám povím, že mladý hrobničinu dělat nechtěj.“
   „No jo. Je to práce,“ suše konstatoval Havlíček, který ani v šestém pivu tu zasranou pravdu nenašel.
   „A kurevská, pánové,“ dodal hospodský, „já ho jednou kopal ještě s Jirkou Matějíčkem, dej mu Pánbů dobrý nebe, a měl jsem toho plný brejle. Já vám povím, je to drsně vydělaný peníz.“
   „Teď, co je většina v klubu Přátel žehu, to jde s hrobníkama stejně do kopru,“ naznačil palcem dolů Havlíček, „musel bys vykopat tak pět, šest dír za měsíc, aby ses slušně uživil.“
   „No nemysli si,“ škrtnul sirkou Vokoun a zažehl další z doutníčků, „vono na vesnicích se dál posílaj nebožtíci prdět do hlíny. Jenže není, kdo by je zakopal a bude hůř. Kolikrát máš jednoho hrobníka na několik vesnic, a když přijdou tyhle chřipajzny nebo hnusný počasí, tak voni tam ty starý kapou jak na běžícím páse a každej chce pod zem. Jenže to abys měl ruce i na prdeli, abys to sám stíhal všechno vyhrabat. A to nemluvím vo zimě, když je to všechno zmrzlý na kost. To si pak teprvá zobneš. Proto to nechce nikdo další dělat.“
   „A ani rum už jim obec nechce dávat,“ zalovil Lakatoš ve vzpomínkách na staré časy.
   „Bodéjť, Arpád, není nic horšího, než vožralej hrobník!“ chrchlavě se rozesmál Vokoun, „Hrob je křivej, okolí zajebaný vod hlíny… To tenkrát v Plečkách jeden takovej taky chlastal a kopal a chlastal a kopal, až si blbec zarazil krompáč do palice! Na to by vás užilo. Vychlastat rum, práce nikde a ještě se pozabíjet. Nasrat!“
   „Ale funus měl určitě pěknej…,“ špitnul Adolf, kterému pěna konečně spadla úplně, a lahodný mok připomínal leštěnku na parkety. Všichni se začali smát a on zaplatil, dopil a odešel domů.
   Taky jsme zaplatili a vydali se k rodinám, vonícím večeřím a k láskyplnému objetí našich dětí a drahých poloviček.
   „A tak nám sakra, pikolíku, dej deset velkejch šťouráků na toho hrobnickýho vobluďáka, ať je mu tam nahoře dobře! Já to platím!“ zaslechli jsme starého sedláckého potomka, když se za námi zavíraly dveře hostince. Bratr se zarazil. Chvíli jako by váhal a pak mávnul rukou.
   „Vem to čert. Vracet se už nebudem.“
   „Tak na něj!“ ozvalo se sborově za okny, pak lehounké cinknutí a z větráku vystřelil oblak modrého dýmu různých příchutí a něčí čepice s kulichem.
   A pak už bylo jenom ticho a padaly velké vločky, boty křupaly ve sněhu a lampy nás doprovázely jako tichý společníci až domů.
   Tak na tebe, starej Konvičko, ať už jsi kdekoliv…