Dnes je to jen obyčejný pustý kopec, shlížející už celé věky do údolí na ponornou říčku, která na své cestě k soutoku několikrát mizí v podzemí vápencového masívu, aby tam hloubila divukrásné jeskyně, a pak, o kus dál, zase vyvedla své vody zpátky na světlo.
A přece tady kdysi sídlili lidé. Milovali se i nenáviděli, uctívali tajemnou říčku i své bohy, a denně si těžce vydobývali právo na život.
Už stovky let je ten kopec zarostlý, ale to nevadí.
Věříte-li ve sdílenou paměť stromů, již si předávají z generace na generaci, pak za dne jako je tento, kdy vánek zlehka pročesává jejich koruny, slunce mdle svítí z podzimní oblohy a krajina tone v mlžném oparu, pak za dne jako je tento, můžete slyšet, jak si vyprávějí příběhy, které se tu tenkrát odehrály.
Tohle je jeden z nich.

 S očima zavřenýma odpočívala Yari schoulená v Niallově náruči. Zatímco v ní doznívala slast z milování a její srdce jen pomalu a neochotně zpomalovalo svůj divoký trysk, přemýšlela, jak mu říci, že spolu byli naposledy.
Nevěděla, jak bude Niall reagovat, a tak pro ten rozhovor schválně zvolila posvátnou jeskyni. Tady je nikdo nevyruší. Sem směl vstoupit jen druid Callum, a pak ještě náčelník  Crann -  pokud to druid uznal za nutné.

Ti dva však měli momentálně úplně jiné starosti, a tak se Yari odvážila porušit odvěký přísný zákaz. Ostatně trest, který by ji za to stihl, by byl podle jejího mínění milosrdnější než to, co ji už brzy čekalo. A co musela Niallovi říct dřív, než se to dozví od někoho jiného.

Jenže teď, ona jindy tak výřečná, nenacházela ta správná slova. Nenacházela vůbec žádná slova. A tak se jen tiskla ke svému milenci a snažila se neprozradit, že jí je do pláče.

Když krátce před polednem přiběhl strážný do Crannova domu se zprávou, že před branou Treboduna stojí Cormagh ze Stramanty se svou družinou a žádá o vstup, Yari zpanikařila. Uvědomila si, že to, o čem se otec poslední týdny před ní jen tak letmo zmiňoval, se právě stává skutkem.
„Takže jsi to přece jen udělal,“ řekla nevěřícně, sotva strážný zmizel s příkazem, že má hosty vpustit do hradiště.
„Samozřejmě. Jediná možnost, jak konečně zvítězit nad tou rozpínavou alemanskou sběří. Tví bratři padli při obraně naší půdy, teď je řada na tobě. Spojení se Stramantou nám pomůže rozprášit ty cizáky do všech stran. Udělám cokoliv, abych svému lidu zajistil život v míru.“
Ano, já vím, pomyslela si. Ne nadarmo nosíš jméno Crann. Jsi jako on – strom, který, pevně vrostlý do rodné půdy, svými větvemi zaštiťuje všecky potřebné a nic nedbá na to, že mu nepřátelé jednu po druhé utínají. Jak jsem si jen mohla myslet, že já tomu osudu ujdu…
Kmen Alemanů přišel před časem ze severu, usadil se v sousedství a vytrvale podnikal nájezdy do vesnic, které zásobovaly Trebodunum. Kradl úrodu, dobytek a někdy i ženy a děti. Šlo o výpady tak bleskové, že než se zpráva o nich donesla do hradiště, byli už útočníci dávno pryč. A když se je přece podařilo zastihnout při rabování, strhla se krvavá bitka s oběťmi na obou stranách.

Jednat se s nimi nedalo, neboť Trebované nerozuměli jejich chrčivému jazyku, a jediná řeč, které pro změnu rozuměli cizinci, byla řeč zbraní. Dobýt hradiště si netroufali, ale to se mohlo brzy změnit, neboť stále po skupinkách přicházeli další a další jejich soukmenovci, zatímco Crannových bojovníků ubývalo. A tak se o pomoc obrátil k bohaté a vojensky dobře vyzbrojené Stramantě.

Tohle všecko Yari chápala, ale stejně to nedokázalo smýt hořkost z poznání, že právě ona bude tou nejcennější ze všech mincí, kterými otec zaplatí bezpečnost ostatních.
„Ale já jsem…“ začala, avšak Crann ji nenechal domluvit.
„Ty jsi má dcera, a uděláš totéž. Víš dobře, že bych tě snadno mohl k sňatku donutit, ale nechci zbytečně Cromaghovi dávat do ruky hůl, kterou by pak o tebe otloukal, kdykoliv by se mu zachtělo. Takže teď spolu půjdeme tvého budoucího manžela uvítat, a pak se připravíš na obřad, který proběhne zítra po západu slunce.“

Družina ze Stramanty dojela před Crannův dům a tam zastavila.

Cromagh mlčky zpod přivřených víček pozoroval okolí. Navenek to vypadalo, že v sedle podřimuje, ale kdo ho znal, věděl, že mu nic neujde. Líbilo se mu, co viděl. Výhodně položené hradiště, dobře opevněné, čilý ruch v něm. Cestou sem potkali kupeckou karavanu, která krátce předtím Trebodunum navštívila, takže i obchodu se tu dařilo. A když se připočtou žírné pastviny a pečlivě obdělaná pole, zaplatí ten hlupák Crann za moji pomoc cenu, jaká by ho nenapadla ani ve snu. Jen co mi nová manželka porodí dědice, vznesu jeho jménem nárok na tohle všechno.

Když se otevřely dveře a Crann s Yari vyšli ven, přelétl Cromagh svou nastávající krátkým pohledem…hm, dobře rostlá, a dokonce pěkná. Snad budu mít tentokrát štěstí…a pak obrátil svou pozornost k náčelníkovi.
O chvíli později už seděli všichni kolem dlouhého stolu, a Yari byla z jejich společnosti propuštěna. Tam, kde rokují muži, není pro ženy místa.

Věděla, že nemá moc času, a tak se prohnala jako vítr hradištěm až do dílny, kde spolu se svým otcem pracoval nic netušící Niall. Několika drobnými posuňky, tajnou řečí, kterou si vymysleli, ho vybídla ke schůzce u bílého dubu, čtvrt míle od Treboduna, a zase vyběhla ven.
Niall jen mlčky přikývl a s úsměvem (a vidinou horoucích objetí) odložil rozdělanou práci. „Hned se vrátím,“ zamumlal směrem k otci a vytratil se pryč.
Netrvalo dlouho, a milenci se setkali. Namísto do houštin, lemujících říčku, kde spolu obvykle trávili ukradené chvilky, vedla Yari Nialla k jeskyni.