Fén jara dveřmi dokořán
vábí mě z krámku s květinami.
Nevejdu. Nikde nemám stání.
Za městem míjím hejno vran,

psa, muže s holí, břízy stín,
šedého dravce na posedu,
Já takhle čekat nedovedu!
A v myšlenkách jsem u květin.

To jaro tenkrát, plné vůní
líhlo se z kukly s nadějí.
Jak motýl hřál ses na výsluní,
pak zvedls křídla. Raději?

Vidím tě mizet v cizích dveřích.
Slyším tvůj smích tam, v cizích zdech...
Motýlu víckrát neuvěřím,
byť by se - tajně - úžil dech...