Jak již asi víte, ale možná ani nevíte - byl jsem na vojně hlavně kuchařem. Od třetího až do dvacátého měsíce služby. Před tím jsem byl pancéřovník - průzkumník, jako civilním povoláním skutečný chemik jsem byl členem chemického družstva, jako rychle a snadno se učící jsem byl ještě radistou, jako malíř i kreslířem map: to jsem stihnul za pouhých deset týdnů vojny s cílem, abych si zajistil nějakou tu ulejvku. Vždy jsem raději pracoval, než šlapal pořadová, stokrát po sobě rozebíral a skládal samopal, lehký kulomet a pistoli. Výsledek se velmi lišil od mých představ: zatímco kluci po zabíračce odešli na ubikaci a dokonce později i na vycházku, já vkresloval do map linie fronty, značky tanků, dělostřeleckých opěrných bodů, pozorovatelen a stanovišť odstřelovačů. Prostě namísto, abych já vyoral s vojnou vyoral jsem sám se sebou.
Po kuchařském kurzu jsem veliteli slíbil, že podepíši smlouvu vojáka z povolání - dízláka. Myslel jsem tím ovšem ihned, to je v pátém měsíci vojny. Dostal jsem se - zřejmě díky tomu slibu - tehdy dost rychle do kuchyně. Kuchař jsem byl spíš špatný (ze začátku), nanejvýš tak asi průměrný (po půlroce práce a později) a jediné, proč mne v kuchyni drželi, byla ochota pracovat. Nebylo tedy velkou ztrátou pro vojsko, pro kamarády, když jsem byl z kuchyně exkomunikován po odmítnutí podpisu na smlouvu, kterou jsem slíbil podepsat před skoro šestnácti měsíci: Podepsal bych tehdy, řekl jsem v kuchyni veliteli, který mne ohodnotil jako podrazáka. Teď, před koncem vojny mne už k tomu nic nemotivuje. Takže vy jste se na mne vyprdnul, pravil Golem svým vysoko neseným hlasem. Vyfouknul špačka cigarety ze špičky někam mezi kotle a velké elektrické pánve (však ona to směna uklidí!) a doložil: takže já se zase vyprdnu na vás. Zítra se hlaste u roty!

Nakonec to nešlo tak rychle, ale za deset dní jsem otevřel dveře o velitele mé rodné roty (rozuměj roty obrněných transportérů, odkud jsem odešel ke kuchyni, do kuchyně): soudruhu kapitáne, tak jsem tady! Kapitán Hora, pro svou malou postavu přezdívaný Kopeček, zkřivil ústa a s notným sarkasmem v hlase povídá: jo, tohle jsem tušil! Naprostá absence vojenského vystupování. S nováčkem bych si poradil, ale co s takovym starym bobrem, vojíne? Hlaste se sofort na ošetřovně u podporučíka doktora Valenty!
Dumal jsem a dumal - proč? netušil jsem, že už před týdnem se doktor dohodl s Kopečkem o převelení na ošetřovnu. Kopeček se mne zbavil a doktor potřeboval chlapa, kterému práce nevadila a navíc správně tušil, že mu za tento přechod budu do konce vojny vděčen. V tom se zmýlil, já jsem mu vděčen ještě dneska, po padesáti letech. I myl jsem tedy chodby, vynášel odpady, přestýlal postele, nosil nástroje určené ke sterilizaci do nemocnice a zase zpět, denně docházel do lékárny (i když to někdy nebylo třeba). Později, když mi doktor začal důvěřovat, jsem mu pomáhal i v ordinaci: nejdřív jen s papíry, telefony, hlášeními, později jsem převazoval, mazal, omýval, holil, připravoval třeba šití, injekce, dlahy a takové podobné, méně náročné věci. Navíc měli pacienti trochu lepší porce jídla, neboť kamarádi z kuchyně tak oceňovali moji opozici k velmi neoblíbenému Golemovi (v padesátých letech nějaká opozice byla na pováženou. Dnes již vím, že Golem byl docela dobrý chlap, neboť mohl se mnou vytřít i vojenský kriminál, kdyby o to opravdu stál).
Jednou ráno, okolo osmé hodiny, povídá doktor: Tak začneme. Koho tam máme?
Četař Křesťan, vojín Horváth, desát...
Horváth? přerušil mne doktor, Horváth? to už je tento týden po třetí a jistě zase něco blbě simuluje. Zkuste se ho nějak zbavit! Pane Bože, já měl nápad ještě než doktor dokončil poslední slovo: při poslední návštěvě jsem si uvědomil, že se milý cikán (tehdy jsme ještě nemuseli říkat Rom) hrozně bojí injekce. Dali jsme mu jen tak, abychom něco udělali, injekci fysiologického roztoku (sterilní, mírně osolené vody). Vydržel, protože dostal dva dny klidu u roty a to mu za to sebeovládání stálo. Zavolal jsem toho četaře, podal doktorovi jeho kartu, zdravotní záznam a šup vedle do přípravny. Našel jsem nejdelší punkční jehlu - snad patnáct centimetrů dlouhou, Žanetku - ušní stříkačku asi na čtvrt litru kapaliny, do které jsem natáhl jedovatě vypadající roztok zeleného inkoustu ve vodě, jemně cáknutý jodovou tinkturou. Křesťan odešel, zavolal jsem »vojín Horváth«, podal doktorovi záznam a špitl: ...řekněte mi o injekci! Vždyť jsme mu jí dali včera! To nemá smysl... Pane doktore!... a udělal jsem prosebný kukuč, uvidíte, že... Dobře - no, to jsem zvědav!
Tak co vám schází vojíne?
Pán doktor .. a už mlel. Objevil jsem se ve dveřích a mrkl. Doktor pochopil: ...tak ta malá injekce předvčírem vám nepomohla? Nevadí, dáme vám větší... trochu to asi bude bolet a pálit, ale.... Viděl totiž, že milou Žanetku držím v pravé ruce a levou k ní přidržuji tu jehlu (nejde nasadit, Žanetka má na konci takovou kuličku, aby nedošlo k eventuálnímu poranění zvukovodu). Horváth se ohlédl, když viděl tu soupravu: stokilový chlap v bílém, injekce jak petrolejová lampa s podivně žlutozeleným obsahem a jehla jak útočný bodák, zavyl, oči jak tenisáky, košili, čepici, opasek, bluzu do ruky a než jsem vyběhl chodbu, byl už z ošetřovny pryč.

Po měsíci života na ošetřovně bylo potřeba posílit skupinu pracující v lomu. Koho myslíte, že tam poslali? On ten Golem zas tak moc dobrý nebyl a jistě v tom měl prsty. Práce ale ušla, dokonce se mi líbila, taková chlapská... vojna skoro žádná, vycházky, celkem volnost po práci - dokud byl výkon! a ten byl (nebyli jsme přece blbci).

Pár dní před koncem vojny jsem se doktorem setkal na vycházce, U Slunce. Měl taky rád pivo. Dobře, povídá, že jste nebyl na ošetřovně. Víte, koho mi tam přidělili? Horvátha... no, není jako vy, pravda, ale celkem ujde, proto to neříkám. Já jen, že když mu vykecal druhý zdravoťák, jak to bylo s tou injekcí, tak se na vás hrozně chystal...