Kvido
Sarah  14.7.2013 | 11:05
Hmm.....o kom asi...:)
 Knihu džunglí jsem četla ve čtvrté třídě základní školy a jediné, co o ní mohu říct je to, že mě nebavila. Není se čemu divit. Předčítala se nahlas. Z pětadvaceti žáků ve třídě se našlo pár jedinců, kteří stále ještě slabikovali a zhruba polovina třídního osazenstva nedokázala přečíst větu bez zaškobrtnutí. Což mě dost otravovalo a proto jsem si pro sebe četla dopředu. Když jsem pak byla vyvolána, abych pokračovala v hlasitém předčítání tam, kde poslední čtoucí právě přestal, nevěděla jsem, kde začít. Byla jsem proto často kárána a obviňována z nepozornosti. Mou nelibost nad touto knihou ještě umocňoval fakt, že jsem neuměla malovat. V hodinách výtvarné výchovy jsme totiž museli malovat právě přečtené pasáže k knihy. V tomto směru jsem byla dosti podprůměrný žák. Takže když jsem pak za svůj abstraktní obraz Maugliho utopeného v zelené vodovce byla od paní učitelky před celou třídou nelichotivě slovně hodnocena, pojala jsem k této knížce značně záporný postoj. Literaturu ani filmy s podobným námětem jsem pak již nikdy nevyhledávala a džungle mi k srdci nepřirostla. Alespoň ne do doby, než jsem narazila na Kvida. A to doslova.
V sandálích, šortkách, volném tričku a s batohem na zádech přecházel křizovatku, jako by to byla pěší zóna. S vyvalenýma očima, pusou dokořán, pedály na podlaze a skřípěním brzd jsem ucítila slabý náraz. Zírala jsem na blonďatou hlavu s vytřeštěným pohledem a čekala, kdy se skácí k zemi. Nebyl schopen odlepit dlaně z kapoty mého auta.
Když jsem se vysoukala ven, zjistila, že je celý, nic mu nechybí, nic z něho netrčí ani neteče a když jsem se částečně zbavila hysterie a on popadl dech, ztracený leknutím, nabídl mi, abych zaparkovala a šla s ním na kafe, protože v tomhle stavu stejně nemůžu řídit. Ruce se mi viditelně třásly.
V kavárně se představil jako Kvido, objednal dvě kávy a sodovku a začal vyprávět.
S civilizací se terpve sžívá. Byl dlouho na cestách, hlavně v Africe a Jižní Americe. Česky hrozně dlouho nemluvil, ba co víc, už ani v češtině nepřemýšlel. Proto často hledal správná slova a používal legrační výrazy. Zato skvěle ovládal čtyři indiánské jazyky.
Jeho sytě modré oči, zářivě bílé zuby (jak z reklamy na odol whitening), příjemné zabarvení hlasu a hlavně strhující vyprávění, mě přivádělo v úžas. Podložila jsem si bradu dlaní, připitoměle se usmívala a hltala každé jeho slovo o Amazonce, džungli, krokodýlech, anakondách, smrtelně jedovatých žabičkách, o ztraceném lvíčkovi, o zraněném jaguárovi, legendu o guaráně, o tom, co jsou tsatsy.....´
" Jsi z toho nějaká vyvětvená" povídá mi, čímž mě vytrhl z poloviny příběhu o lidožravých indiánských kmenech.
"Vyvětvená?" V hlavě mi šrotovalo, co to asi znamená. "Jo ahá, ty myslíš jako na větvi." povídám po chvíli váhání.
"Jo jo, na větvi. Promiň, říkal jsem, že mám s češtinou problém."
Usmála jsem se a vybídla ho k dalšímu vyprávění. Nicméně kuriozity z jeho úst padaly jedna za druhou.
"Musíš být s mou češtinou trpělivá" povídá mi. "Trpělivost rýmu přináší."
Cukly mi koutky, ale nechala jsem ho při tom. Když jsme za nějaký čas stočili hovor na tu naši nehodu na křižovatce, svěřil se mi, že se tak lekl, až ho málem klepla Bětka. Když mě přešel několikaminutový záchvat smíchu, požádala jsem ho, aby tuhle historku raději nikomu nepovídal, opravdu jsem ho nechtěla přejet.
"Neboj" mrknul na mě. "Mlžím jako hrob."
Všimnul si mého pobaveného úsměvu a došlo mu, co řekl.
"Koukám, že jsem v relativně krátkém čase udělal z té češtiny pěknou louku."
"Paseku" opravila jsem ho a on byl ve svém omluvném úsměvu roztomilý jak prvňáček.
"Ale pro pána císaře!" zvolal, když se podíval na hodinky. "Úplně jsem zapomněl, že musím vyzvednout kamarádku naproti v restauraci. Má tam s holkama dnes sešlost. Takový ten.....jak se to řekne.....holčinec."
V první vteřině mi to asociovalo "bordel", ale když jsem viděla jeho nevinný výraz ve tváři, došlo mi, že měl na mysli babinec.
"Zůstaneš tam s nimi?" ptám se. "Jistě by z tvé přítomnosti byly všechny nadšené" Tak jako já - dodala jsem pro sebe v duchu.
"Ale kdepak. Tolik ženských pohromadě, to není má podlaha. Je mi líto, ale čeká nás rozloučování."
Najednou jsem si uvědomila, že od té naší srážky už uplynuly tři hodiny. I já měla původně namířeno za kamarádkou.
"Třeba se ještě někdy potkáme." vyslovila jsem své přání. "Jen doufám, že ne uprostřed křižovatky."
"Ano, to bych rád. Na to se potěšuju."
Podal mi před kavárnou ruku, řekl "akene manä" a bezpečně přešel po přechodu do protější restaurace. Podívala jsem se na opačnou stranu, na místo našeho střetu a bylo mi jasné, že na tuhle křižovatku jen tak nezapomenu.
----------------------------------------
A jak to bylo s trdlem?
U STÁNKU:
"Dobrý den, pane. Dáte si trdlo?"
Kvido se nevěřícně podíval na prodavačku, pak na dívenku stojící vedle ní a povídá:
"Ne, děkuju, já děti nejím."
(Cože? Že jsem si to přibarvila. Vlastně ani ne ):D