Po Noci u tamaryšku, Ránu s Magnólií a Momentů nad lekníny vydala Hana Karolina Kobulejová čtvrtou básnickou sbírku, která na předchozí tři volně navazuje a nese název Úplňky z jasmínů.
Autorka v sedmačtyřiceti básních drží kontinuitu se svými předchozími výpověďmi. Knížka, která si ponechává již standardní rozměr i formu, a kterou autorka opět sama ilustrovala, se opět dotýká světa jejích tužeb, přání, snů a otázek.
Jedním z hlavních motivů je tu potřeba vztahu, potřeba blízké osoby, s níž jde sdílet vnitřní svět, který autorka částečně svěřuje stránkám svých knížek.
Z názvů jednotlivých sbírek Hany Karoliny Kobulejové lze vyčíst, že osciluje mezi ránem a hlubokou nocí, mezi svítáním a úplňkem měsíce, mezi nadějí a zklamáním s tím, že však naděje u ní vítězí, že vždy je v jejích verších nějaké to světlo – a že mezi řádky nikdy nepřevládne totálně temná obloha.
Její černobílé kresby opět velmi citlivě korespondují s lehkým dotykem slov, navíc, jako by se v nich odrážel a opakoval motiv jednoty jin – jang.
V jejích básních se často objevují metafory související se čtyřmi základními živly – s vodou, vzduchem, zemí a ohněm. Vypráví o kapkách i celých mořích, o vánku i bouři, o ukotvení i letu vesmírem, o svitu hvězd i plápolající svíci. Jako metafory se v jejích básních objevují slova jako „fregata“, „plachty“, „lachtani“, mořský koník“, „vzduch z tvého ramene“, „smysl jiskry“, „slova s jádry galaxie“, „dvoje ústa jednoho dechu“, atp.
Jak jsme si již zvykli, básním nechybí ani něžný erotický odstín, který však nepřebijí poměrně křehké vrstvy hledání vztahu, který přetrvá bouře i mír, hlubokou noc i rozednění. Patrný je tento motiv například v básni Souznění.
Příkladem básně, kde se snoubí hned několik motivů vodního živlu, který si autorka propůjčila jako symbol naděje, je Pozvání.
Autorka si ráda pohrává s nevšedními metaforami, které se většinou týkají základních lidských smyslů. V Úplňcích z jasmínu k nám promlouvá hudba muře, slyšíme jeho příboj, vidíme klidně plující lodě na širém moři, do něhož se opírá slunce, dotýkáme se přílivu i odlivu, spolu s Měsícem, chutnáme slanost vln, cítíme ticho před bouří. Jako například v básni Útěk.
Některým čtenářům může připadat, že autorka nepřichází s ničím novým, že se opakuje jako den a noc. Je pravdou, že zůstává věrna jednomu tématu, tématu, kterým do jisté míry žije. Neopouští svůj vnitřní svět hledání, možná i částečně přešlapuje na místě – přesto se ale posouvá někam dále.
V jejích čtyřech sbírkách můžeme pozorovat její vývoj. Můžeme sledovat, na co kladla důraz dříve – a kam ho přesouvá nyní. Pokud v Noci u tamaryšku probleskoval v jejích básních především motiv času, v Úplňcích z jasmínu přebírá tuto roli moře. Byl-li dříve v jejích básních více cítit boj, snaha něco prolomit, v současnosti můžeme pozorovat, že se nechává více unášet přítomností, že sama tolik netlačí na osud, že čeká, co ji sám nabídne – aniž by snad byla zcela pasivní.
Rozhodně si čtenář na své přijít může – čeká ho gejzír metafor – je však třeba, aby byl naladěn na tlukot měsíčního svitu a barvy přílivu. Tak, jako v závěrečně básni, Úplněk.