Bodyguard
Tessa 17.8.2013 | 21:51
Příběh podle fotky...
Jsi tu?“
Ticho.
Zavrtěla se pod přikrývkou a v polospánku zašátrala rukou po vedlejším polštáři. Byl prázdný. Aby taky ne, posledních čtrnáct dní na něm nikdo nespal. Už by si na to měla zvyknout, ale ona pořád rozestýlala obě lůžka a pořád čekala, že ráno natáhne ruku a …
Bolestný pocit ztráty ji nadobro probudil. Nejvyšší čas vstávat. Nebyla si jistá, jestli to zvládne.
Neplakala, v té hnusné budově prosáklé smrtí, jen mlčky seděla, oči upřené před sebe, a všichni kolem si mysleli něco o její bezcitnosti. Ve skutečnosti jí už žádné slzy nezbyly. Stál opodál a jako jediný vnímal zoufalou prázdnotu, která ji naplňovala. Její utrpení se ho dotýkalo, ale neměl v popisu práce ji utěšovat.
Hodiny míjely.
Nehybnost, s jakou seděla v křesle, na klíně šálek vychladlé a nedotčené kávy, ho sice mírně mátla, ale nedávala důvod k žádné akci. Teprve, když vstala, vychrstla kávu do dřezu a do téhož hrnku nalila vodku, zpozorněl. Vypila to třemi dlouhými doušky, zrudla a rozkašlala se. Pokud si myslel, že ji ta koňská dávka porazí, mýlil se. Následujících pět minut si s tichou zarputilostí pokoušela nazout lodičky. Když se jí to konečně podařilo, vydala se – chůzí kupodivu jen mírně klopýtavou – do noci.
Pokusila se vytrhnout, ale marně. Vlekl ji k lavičce uprostřed nástupiště a pořád mlel jako zaseknutá deska: „Ty prachy, potřebuju ty prachy.“
Vlak zastavil.
A pak se zase rozjel. Nikdo z něj nevystoupil.
Třásl se ještě dlouho poté, co opustil tělo toho bezdomovce. Sáhl si na neexistující nos a znovu jím projela bolest… neskutečně krutá… a taky první za celou dobu jeho existence.
S hlubokou vděčností poděkoval Bohu, že jej nestvořil jako člověka. Destruktivní síla, která se ukrývala v lidských bytostech, ho vyděsila. Stejně jako cílevědomost, se kterou ji používali.
Tentokrát neměl po ruce žádného prostředníka, tentokrát byli sami – jen ona, on a hrst tablet, jež sesypala ze všech krabiček, které v bytě našla. Trpělivě je rozpouštěla ve sklenici plné alkoholu. Oči měla prázdné a suché.
Když ji zvedla k ústům, bylo mu jasné, že jinou možnost nemá.
Přelétla pohledem prázdný pokoj a pak pomalu postavila sklenku na kraj stolku. Mlčela, zmatená, vzpírající se uvěřit. Teprve po chvíli řekla:
„Proč já? Nebo snad má každý člověk svého…ochránce?“
Přisvědčil.
„Tak, kde byl?? Kde byl ten Pavlův, když se mu tam nahoře zasekl padák? Když se neotevřel ani ten záložní?!“ V hlase jí zavibroval pláč – a vztek.
„Měl snad dovolenou? Nebo fobii z výšek? Nebo něco důležitějšího na práci?“
Na vteřinu zaváhal, ale odpověděl po pravdě, i když mu bylo jasné, že to nepochopí. Taky že ne.
„Souzeno?“ zaječela a udeřila rukou do stolku. Sklenice se převrátila a její obsah okamžitě vsákl do hustého koberce. Tak to bychom měli, pomyslel si.
Její výbuch hněvu už sledoval s profesionálním odstupem. Tušil, že až se uklidní, položí mu ještě jednu otázku. Jenže na tu neznal odpověď ani on sám. Takže, když se doopravdy zeptala, mlčel.
Ticho.
Zavrtěla se pod přikrývkou a v polospánku zašátrala rukou po vedlejším polštáři. Byl prázdný. Aby taky ne, posledních čtrnáct dní na něm nikdo nespal. Už by si na to měla zvyknout, ale ona pořád rozestýlala obě lůžka a pořád čekala, že ráno natáhne ruku a …
Bolestný pocit ztráty ji nadobro probudil. Nejvyšší čas vstávat. Nebyla si jistá, jestli to zvládne.
* * * * *
Jistěže tam byl.
Mlčel úmyslně. Mluvit spolu znamenalo porušit pravidla. A on moc dobře věděl, že znovu to udělat nesmí.
Jistěže tam byl.
Mlčel úmyslně. Mluvit spolu znamenalo porušit pravidla. A on moc dobře věděl, že znovu to udělat nesmí.
Ne, že by jeho práce byla zvlášť náročná, vlastně si musel přiznat, že se většinu doby, kdy se o ni staral, docela upřímně nudil.
Už jako dítě byla vzorná. Neskákala uhřátá do vody, cizím psům i pánům s cukrátky se vyhýbala obloukem a vždycky se čtyřikrát důkladně rozhlédla, než přešla silnici. Nikdy ji nenapadlo zkoušet drogy ani jízdu stopem. Byla ostražitá a nedůvěřivá, možná až příliš.
Dokud se nezamilovala…
Už jako dítě byla vzorná. Neskákala uhřátá do vody, cizím psům i pánům s cukrátky se vyhýbala obloukem a vždycky se čtyřikrát důkladně rozhlédla, než přešla silnici. Nikdy ji nenapadlo zkoušet drogy ani jízdu stopem. Byla ostražitá a nedůvěřivá, možná až příliš.
Dokud se nezamilovala…
Tehdy to dokonce vypadalo, že by o svou práci mohl i přijít. Nebyl však odvolán, takže dál vyčkával v pozadí, trpělivý a neviditelný jako obvykle. Jen si brzy začal připadat zbytečný. Její muž byl stále s ní, pečoval o ni a chránil ji před vším, co jí mohlo sebemíň ublížit.
Dokud nepřišel ten osudný den…
Dokud nepřišel ten osudný den…
Když pak vyšla ven, do mlhavého podvečera, následoval ji s neurčitým pocitem úlevy. Emoce ho vždycky poněkud vyváděly z míry.
Byl rád, když se spořádaně vrátila domů, převlékla se, uvařila si kávu a zapnula CD přehrávač. Prázdný byt zaplnily úvodní tóny soundtracku z filmu Duch a její tvář zbělela bolestí. Mělo ho to varovat, ale on jako by pojednou ztratil dar předvídavosti.
Byl rád, když se spořádaně vrátila domů, převlékla se, uvařila si kávu a zapnula CD přehrávač. Prázdný byt zaplnily úvodní tóny soundtracku z filmu Duch a její tvář zbělela bolestí. Mělo ho to varovat, ale on jako by pojednou ztratil dar předvídavosti.
Hodiny míjely.
Nehybnost, s jakou seděla v křesle, na klíně šálek vychladlé a nedotčené kávy, ho sice mírně mátla, ale nedávala důvod k žádné akci. Teprve, když vstala, vychrstla kávu do dřezu a do téhož hrnku nalila vodku, zpozorněl. Vypila to třemi dlouhými doušky, zrudla a rozkašlala se. Pokud si myslel, že ji ta koňská dávka porazí, mýlil se. Následujících pět minut si s tichou zarputilostí pokoušela nazout lodičky. Když se jí to konečně podařilo, vydala se – chůzí kupodivu jen mírně klopýtavou – do noci.
Těsně před dvanáctou zívala stanice metra prázdnotou, jen u paty jednoho sloupu se povalovalo cosi, co mohlo být stejně dobře spícím člověkem jako balíkem špinavých hadrů. Došla až na samý okraj nástupiště a soustředěně zírala na koleje pod sebou.
Teprve teď mu došlo, co znamená odhodlání, které ji obklopovalo jako opalizující šedivá aura.
Z tunelu vylétl závan vzduchu.
Za pár vteřin se sem vřítí vlak a není síly, která by jej mohla zastavit včas. Na okamžik zadoufal, že dostane příkaz nezasahovat a jeho služba bude u konce, ale zároveň věděl, že se to nestane. Musel něco udělat a musel to udělat hned. Být nehmotný se v téhle situaci rozhodně nedalo pokládat za výhodu.
Teprve teď mu došlo, co znamená odhodlání, které ji obklopovalo jako opalizující šedivá aura.
Z tunelu vylétl závan vzduchu.
Za pár vteřin se sem vřítí vlak a není síly, která by jej mohla zastavit včas. Na okamžik zadoufal, že dostane příkaz nezasahovat a jeho služba bude u konce, ale zároveň věděl, že se to nestane. Musel něco udělat a musel to udělat hned. Být nehmotný se v téhle situaci rozhodně nedalo pokládat za výhodu.
Ruka, která se dotkla jejího lokte, byla nesmělá, ale neodbytná.
„Hele, nemáš drobný...nebo aspoň cigáro?“
„Di pryč,“ zamumlala, ale hlavu neotočila. Dělalo ji potíže mluvit a zároveň se soustředit na lesklé čáry kolejnic. „Nech… mě… a vypadni..“
Slyšela hukot blížící se soupravy. Musí se připravit…
Pak vyjekla bolestí.
Šátrající ruka se proměnila v kleště: „Já vím, že máš… potřebuju dvacku ...na chleba... rozumíš…“
V ústí tunelu se objevila světla.
Houmlesák s ní zacloumal jako s neposlušným děckem. „Dej mi ty prachy…“„Hele, nemáš drobný...nebo aspoň cigáro?“
„Di pryč,“ zamumlala, ale hlavu neotočila. Dělalo ji potíže mluvit a zároveň se soustředit na lesklé čáry kolejnic. „Nech… mě… a vypadni..“
Slyšela hukot blížící se soupravy. Musí se připravit…
Pak vyjekla bolestí.
Šátrající ruka se proměnila v kleště: „Já vím, že máš… potřebuju dvacku ...na chleba... rozumíš…“
V ústí tunelu se objevila světla.
Pokusila se vytrhnout, ale marně. Vlekl ji k lavičce uprostřed nástupiště a pořád mlel jako zaseknutá deska: „Ty prachy, potřebuju ty prachy.“
Vlak zastavil.
A pak se zase rozjel. Nikdo z něj nevystoupil.
A ona ho prošvihla… kvůli tomuhle bláznivému somrákovi!
Podruhé už odvahu skočit nesebere, to věděla naprosto jistě. Vjela do ní nečekaná zuřivost. Rozmáchla se a vší silou ho praštila do obličeje. Něco ruplo. Zmlkl, pustil ji a sesunul se jí k nohám. V té chvíli vystřízlivěla.
„Promiňte… to jsem… to jsem nechtěla.“
Sklonila se k němu. Zakrýval si tvář rukama a mezi prsty mu valila krev z přeraženého nosu.
„Di do hajzlu, ty krávo,“zahuhlal.
Ztěžka se zvedl a v předklonu se šoural pryč.
„Promiňte… to jsem… to jsem nechtěla.“
Sklonila se k němu. Zakrýval si tvář rukama a mezi prsty mu valila krev z přeraženého nosu.
„Di do hajzlu, ty krávo,“zahuhlal.
Ztěžka se zvedl a v předklonu se šoural pryč.
S hlubokou vděčností poděkoval Bohu, že jej nestvořil jako člověka. Destruktivní síla, která se ukrývala v lidských bytostech, ho vyděsila. Stejně jako cílevědomost, se kterou ji používali.
Vrátila se domů a on brzy pochopil, že ještě není konec.
Tentokrát neměl po ruce žádného prostředníka, tentokrát byli sami – jen ona, on a hrst tablet, jež sesypala ze všech krabiček, které v bytě našla. Trpělivě je rozpouštěla ve sklenici plné alkoholu. Oči měla prázdné a suché.
Když ji zvedla k ústům, bylo mu jasné, že jinou možnost nemá.
„Nedělej to!“
„Cože?“
Ruka jí ustrnula v půli cesty. Prudce se otočila za hlasem, který zdánlivě zazněl za jejím ramenem.
„Nedělej to,“ opakoval.
„Pavle…?“
Ticho.
„Jsi to ty?“
„Ne.“
„Tak kdo teda?“
Řekl jí to.
„Cože?“
Ruka jí ustrnula v půli cesty. Prudce se otočila za hlasem, který zdánlivě zazněl za jejím ramenem.
„Nedělej to,“ opakoval.
„Pavle…?“
Ticho.
„Jsi to ty?“
„Ne.“
„Tak kdo teda?“
Řekl jí to.
Přelétla pohledem prázdný pokoj a pak pomalu postavila sklenku na kraj stolku. Mlčela, zmatená, vzpírající se uvěřit. Teprve po chvíli řekla:
„Proč já? Nebo snad má každý člověk svého…ochránce?“
Přisvědčil.
„Tak, kde byl?? Kde byl ten Pavlův, když se mu tam nahoře zasekl padák? Když se neotevřel ani ten záložní?!“ V hlase jí zavibroval pláč – a vztek.
„Měl snad dovolenou? Nebo fobii z výšek? Nebo něco důležitějšího na práci?“
Na vteřinu zaváhal, ale odpověděl po pravdě, i když mu bylo jasné, že to nepochopí. Taky že ne.
„Souzeno?“ zaječela a udeřila rukou do stolku. Sklenice se převrátila a její obsah okamžitě vsákl do hustého koberce. Tak to bychom měli, pomyslel si.
Její výbuch hněvu už sledoval s profesionálním odstupem. Tušil, že až se uklidní, položí mu ještě jednu otázku. Jenže na tu neznal odpověď ani on sám. Takže, když se doopravdy zeptala, mlčel.
* * * * *
Nakonec přece jen vstala.
Všechny ty drobné ranní úkony, které ji dřív těšily, vykonávala automaticky. Učesala se a nalíčila, aniž pořádně vnímala svůj odraz v zrcadle. Vyjít z bytu, kde celých čtrnáct dní přežívala o vodě a kávě, pro ni představovalo téměř nadlidský úkol. Ale musela.
Všechny ty drobné ranní úkony, které ji dřív těšily, vykonávala automaticky. Učesala se a nalíčila, aniž pořádně vnímala svůj odraz v zrcadle. Vyjít z bytu, kde celých čtrnáct dní přežívala o vodě a kávě, pro ni představovalo téměř nadlidský úkol. Ale musela.
První autobus, natřískaný až k prasknutí, nechala odjet. Vzpomněla si na svého neviditelného společníka a zkusila si představit všechny ty strážné anděly, namačkané ve zpocené lidské skrumáži. Že jsou nehmotní? No a… Rty jí zvlnil nepatrný úsměv.
Dav na zastávce povážlivě zhoustnul. Znervózněla, jako pokaždé, když se její osobní prostor smrskl na nulu. Na zátylku ucítila čísi pivní dech a na zadku ruku, patřící nejspíš témuž majiteli. Bože, kdy už to konečně pojede?
Dav na zastávce povážlivě zhoustnul. Znervózněla, jako pokaždé, když se její osobní prostor smrskl na nulu. Na zátylku ucítila čísi pivní dech a na zadku ruku, patřící nejspíš témuž majiteli. Bože, kdy už to konečně pojede?
Když se autobus vynořil ze zatáčky, ucítil, že se něco změnilo. Sounáležitost s jeho chráněnkou byla náhle tatam. Od této chvíle přestal být součástí jejího života. Byl …volný.
Vyděsilo ho to. Čím víc se linka 176 blížila, tím víc v něm narůstal pocit paniky. Jako před dvěma týdny v metru. Musí něco udělat. A tak udělal totéž, co tehdy.
Vyděsilo ho to. Čím víc se linka 176 blížila, tím víc v něm narůstal pocit paniky. Jako před dvěma týdny v metru. Musí něco udělat. A tak udělal totéž, co tehdy.
Cítila, jak cizí ruka zvolna objíždí křivku jejích hýždí a sevřela rty potlačovanou nevolí. Ale mlčela, nechtěla být za hysterku. Najednou ruka zmizela. Ne, jen se přesunula, lehké zatahání za kabelku signalizovalo, že má namířeno zrovna tam.
Nezapnula jsem zip, blesklo jí hlavou, ale to už zloděj držel její peněženku a dral se z houfu čekajících pryč. Chtěla se za ním pustit, jenže v tu chvíli zasyčely dveře, otevřely se a dav ji sevřel a doslova vtlačil dovnitř.
Neměla šanci.
Nezapnula jsem zip, blesklo jí hlavou, ale to už zloděj držel její peněženku a dral se z houfu čekajících pryč. Chtěla se za ním pustit, jenže v tu chvíli zasyčely dveře, otevřely se a dav ji sevřel a doslova vtlačil dovnitř.
Neměla šanci.
Takhle ne, takhle se to stát nemělo!
Zastavil se, či spíš přinutil tělo mladého baťůžkáře, aby zůstalo stát, a obrátil hlavu k odjíždějícímu autobusu.
Zastavil se, či spíš přinutil tělo mladého baťůžkáře, aby zůstalo stát, a obrátil hlavu k odjíždějícímu autobusu.
Tiskla tvář ke sklu ve snaze zapamatovat si zlodějovu podobu, aby ji mohla popsat na policii. Ale slunce jí svítilo do očí, a tak neviděla nic než siluetu a zářivý bod místo obličeje.
Ve stejné chvíli, kdy se na červenou vřítil do křižovatky náklaďák a proměnil zadní část autobusu ve změť plechu a lidských těl, to světlo pohaslo…
Ve stejné chvíli, kdy se na červenou vřítil do křižovatky náklaďák a proměnil zadní část autobusu ve změť plechu a lidských těl, to světlo pohaslo…