Moje můry na litwebech
Trinny  31.8.2013 | 18:53
Pár vzdechů...

Všem z nás, ať již píšeme z jakýchkoliv důvodů, umožnil Internet nepsat do šuplíku, ale vytáhnout svá díla na světlo Boží a publikovat. Což je na jednu stranu úžasné, na stranu druhou to přináší jistá úskalí.

Nejvíce frekventovanou formou pro Internetové publikování se staly básně. Tady se ukazuje, že nejsme národ cyniků, ale naopak národ duší poetických. Za celý život jsem nepřečetla tolik básní o lásce, nádherách přírody, básniček pro děti, jako za posledních pár let na Internetu. Básní hezkých, sem tam i perla vykoukla. Pravda, najdou se zde i básně pesimistické, přisprostlé, vztekle nenávistné. Ale těch je velmi málo. Zato se velmi preferuje tzv. „volný verš“, což je disciplina, kde se nic nemusí rýmovat, ale musí to mít rytmus (nevím jaký) a musí „zapůsobit“ (není řečeno jak). A tady si čtenář užije, pokud je ochoten to vůbec číst.
 
Prohánějí se tu fialové koně (nezaměňovat s krávou Milka) s otěžemi ze špaget, sametový kolibřík si udělá hnízdo v uchu netopýra, vyhaslá kamna spí na zdi a jiné „metafory“ (tak tomu básníci říkají). Pokud pod dílo napíšete, že nevíte, o co jde, co chtěl básník říct, nastane problém. Autor si za svými básněmi stojí, on ví, co chtěl říci, a vy jste jedinec s IQ tykve. Citlivější povahy utrpí šrám na svém sebevědomí, ti hádaví a otrlejší se po tomto sdělení pustí do autora a boj může začít.
 
Přívrženci abstraktních volných veršů a strana druhá, která chce veršům rozumět (protože má představivost sekačky na trávu), svedou nelítostný boj. V cíli řežby se všichni vzájemně prohlásí za …píp, píp a píp…, a boj pokračuje, vzájemným odsouzením všeho, co se v budoucnu od jedné či druhé strany na webu objeví.
Takže rada, když nevím, jdu radši dál, ať nejsem za blbce. Může být, že opravdu je chyba na mém přijímači, prostě jsem duševně nedorostla. Takže volný verš, který je pro mě nesrozumitelný, je můra číslo jedna. Někde v hlavě mi hlodá červík pochybností, jestli nejsem třeba zaostalá, nebo jestli si ze mě autor jen laškovně nedělá srandu
 
S prózou je to na litwebech bída. To je moje můra číslo dvě. Zde jsou preferovány útvary krátké, ideálně na jednu A4. Uchytí se i zábavný fejeton, který onu ideální délku o stránku překročí. Také jsou oblíbené krátké úvahy a dlouhé diskuze pod nimi v komentářích.
 
Chudáci prozaici, jsouce si toho vědomi, snaží se zoufale texty osekat, co to jde, aby posléze torzo svého díla předhodili laskavému čtenáři. Je zajímavé, že ač se jedná o tvorbu amatérskou, na gramatiku jsou nároky webových čtenářů, jako na profesionála, kterého dílo muselo projít kontrolou pravopisu i stylistiky profesionálním korektorem. Tak jistě je špatné, když autor má základní nedostatky a neví, že kobyla se nepíše „kobila“. Také není moc dobrá vizitka, když autor neví, kam prsknout aspoň základní interpunkce (k tomuto typu autorů nemám moc daleko), ale první, co se obyčejně o svém díle dozvíte je, kde všude vám chybí čárky. Což není zrovna povzbudivé, ale měli bychom se je naučit, nebo se můžeme smířit s tím, že jsme ignoranti neznající základní pravidla pravopisu. Já se smířila, sice nerada, ale jsou věci mezi nebem a zemí, na které prostě nemám v mozku kapacitu, což interpunkce jsou.
 
Co se téměř vůbec nečte, jsou romány a na pokračování. To má několik důvodů. Nikdy totiž nevíte, jestli autor román vůbec dokončí a vy se nedozvíte, kdo byl vrahem, jak dopadla hrdinka románu a jiné nepodstatné skutečnosti. Další je, že většina z nás, když jsme polapeni strhujícím dějem, chceme ho dočíst teď, hned, nejpozději zítra. Je to jak s reklamou ve filmu, jen tady si na další díl nepočkáte tři minuty, ale třeba třicet dní. Za tu dobu už zapomenete, o co šlo. 
 
Pokud objevím něco, co mě zaujme, a jsou taková dílka, tak si počkám na konec. Pak to vytisknu a čtu si. Mám to nejen na papíře, ale vím, že je to celé. Teprve poté mohu autorovi pogratulovat, což je pro něj svým způsobem nevýhoda. Nemá průběžně zpětnou kontrolu, zda dílo zaujme či nikoliv. Ale to je riziko povolání, to autor profesionál nemá také. Jenže ten zase má nakladatele a dobrý nakladatel si svoji zakázku obyčejně průběžně kontroluje.
 
Prostě prozaik to nemá na Internetu vůbec lehké. Nemyslím si, že jsem tady tím fejetonem objevila Ameriku, ale postěžovat jsem si prostě musela. Co taky mohu jiného, když schopnost básnit má mnohem lepší náš žako Artur, než já.
 
Tak vám tu pokládám hlavu na rameno a tiše si brečím a doufám, že jednou bude královnou litwebů próza.