Pavouk
Doremifa  5.4.2015 | 12:04
...to jednou takhle...
 
 
     Pavouk
 
     …odkud vylezl, pánbůh ví. Viděla jsem ho, když už pochodoval kuchyňským linem. Osm okovaných noh, velký jak foxteriér.
Chvíli jsem na něj civěla a přemáhala nutkání začít vřískat a skákat po stole. (Stejně by to nikdo neocenil.) Věděl přesně, jaké pocity ve mně vzbudil. Zastavil se a kolik očí měl, tolika se na mě pobaveně díval.
Fujtajbl, hnusáku!
Znovu se dal do pohybu.
Néé-pro-jdééš!!!  Vzpomněla jsem si v nouzi nejvyšší na výkřik Gandalfa šedého v Pánu prstenu, nahmátla skleněnou misku, jejíž obsah jsem rozhodila po ubruse a přiklopila ho.
Tak! A du si zapálit…
 
   Dobrá, dáme se do toho, voškliváku vošklivácká. Teď přijde ta horší část.
 
   Nassrranej byl teda pekelně. Kopal do skleněných stěn a nohama, kterýma zrovna nekopal, mi ukazoval oplzlá gesta, jak Topolánek v parlamentu. Odhrnula jsem záclonu a otevřela okno dokořán. Noviny? Ne. Ty jsou moc měkký, mohl by je prošlápnout. Jo, tohle bude dobrý: Blesk dětem – Bolek a Lolek na prázdninách, CD ve tvrdém kartonovém přebalu. Když se zrovna Odula nedívala (při pozornější prohlídce jsem ho identifikovala jako holčičku) a prohlížela si paseku, jakou jí nadělalo kopání do skla na manikúře a pedikúře, s největším odporem jsem misku přinadzvedla, podsunula pod ni opatrně obal s CD a zezadu členovce pošťouchla.
Nejspíš dost velkou. Protože se prudce  otočila, hupsla Lolkovi na hlavu, až se kartón prohnul jako trampolína, a vyrazila proti mně, chelicery divoce rozevřené. Bystře jsem popotáhla misku s netvorem po nakloněné rovině a…klap. A máš to, a máš to, a máááš to!
Na celou délku natažených paží jsem držela tu vypečenou past. Vysokým krokem lipicána - kolena k bradě, Mazánek hadr (abych, šmarjá, nezakopla), peláším k oknu.

    Když letěl- letěla (já vlastně nevím, jestli to byla holka) dolů, vzteky řval- řvala „…oběhnu barák … vrátím se! Najdu si tě! Tvůj ksicht si budu pamatovat…“  A kudy kráčel-kráčela, tudy se vlnila tráva.