Jak jsem křísila léto
Doremifa  3.11.2015 | 11:49

 
 
    Ráno už bylo pod nulou. Den jiskřil hysterickým sluncem a chvěl se trpělivým chladem. Žalostný pohled na spartakiádní seřadiště slunečnic byl nekompromisním zamítnutím žádosti o prodloužení jejich letošní skladby. Trčely tam v omšelých, sežehnutých a začernalých dresech ve stoji spatném, vzájemně se opírajíc jedna o druhou a neměly už sílu zvednout těžké pocuchané hlavy s truchlivými zbytky někdejší aury. Ach jo, jste jenom jednoletky, holky.
   Na prochladlé zemi u paty jedné z nich ležela bez hnutí, stočená do klubíčka, mrtvolka vosy. Jen tykadla se jí jemně zachvívala možná v agónii, možná poryvy větru. Opatrně, s respektem, jsem ji zvedla za trčící křídlo, zavřela ji do dlaně a škvírou mezi palcem a ukazovákem na ni vytrvale dýchala. Mám vosy ráda a taky se jich bojím. Pohled na pruhovaného mrtvého nebo umírajícího rebela mě však dojímal stejně, jako pohled na zdecimované pyšné slunečnice, jako gangsterův pláč, jako vrahova modlitba, jako nářek Trautenberka...
   Pocítila jsem v dlani drobný pohyb. Vím, že nemůžu nic změnit na příběhu jednoho letního rebela a rváče, ale snad bych mohla jen trochu pooddálit fatalitu jeho bytí. Alespoň o pár okamžiků, pro dnešek. Ještě několikrát jsem mocně dýchla mezi prsty. Vosa se probrala z agónie a v náhle darovaném sebeuvědomění udělala to, co udělat musela. Bez velkého přemýšlení mě řádně a nekompromisně bodla. Vyjekla jsem a prudce ji vytřásla z ruky. Dopadla na zem, několikrát se překulila a ještě plná mé energie a své zlosti běhala chvíli do kolečka. Pak se těžce vznesla a nízkým mátožným letem zamířila mezi slunečnice.
 
   Mnu si otékající dlaň. Zatraceně, babička říkala cibuli, mamka nám na to dávala ocet...