Svojí podstatou jsem kocour. Zjistil jsem to ale poměrně pozdě, předtím jsem si myslel, že jsem slepice. Nebo teda kohout, když jinak nedáte.

 

Svoje dětství jsem z velké části (i když později jen o prázdninách) strávil na vesnici. U babičky a dědy se po dvoře prohánělo hejno slepic. Jiné mazlíčky jsem povoleny neměl. Rodiče by mi prý možná povolili rybičky, ale jistě uznáte, že s těmi se zrovna nepomazlíte.

 

O slepicích toho vím poměrně hodně. Od malých kuřátek pod kvočnou (nebo pod žárovkou, když kvočna z technických důvodů chyběla) přes pípající drobotinu venku na trávě až po zdatné nosnice, které musely žít na tvrdé zemi, jelikož trávu dokonale zlikvidovaly. Tím vás ale nebudu zatěžovat. Protože teď už jsem kocour.

 

Začalo to jedné krásné podzimní neděle, když jsem se vracel z návštěvy u rodičů. U vchodu do našeho domu jsem potkal plačícího vychrtlého zlatého (někdo říká rezatého, ale neví, jak se mýlí) kocoura. Hned ke mně přiběhl a nenechal se moc pobízet, aby se mnou zamířil k výtahu a pak do mého bytu. Od jedné hodné paní jsem dostal pár psích granulí, do staré krabice jsem nasypal trošku hlíny pro improvizovaný záchod a kocoura si tak získal. Bylo svatého Václava, tak jsem mu začal říkat Vajdík.

 

Další den jsem nakoupil krmení, pořádný plastový záchodek, misky, přepravku a Vajdík tak získal poměrně komfortní bydlení. Původního majitele jsem nenašel. Nebo se nenechal najít, Vajdík totiž nebyl vykastrovaný a choval se někdy dost agresivně. Na veterině odhadla paní doktorka jeho věk na tři až pět let. Tím jsem odstartoval svůj kocouří život.

 

Vajdík nezůstal dlouho sám. Jedna paní našla kocourka, ale nechtěla si ho nechat, tak se ke mně dostal Míša. No moc dlouho nepobyl. Po dvou letech ho chytily problémy s močením, nepomohla ani operace a Míša mi odešel za duhový most.

 

Nedlouho potom jsem ale v malém útulku našel další zlaté kocouří nadělení. Měl jméno Honey Honey, tak jsem mu začal říkat Hanýsek. No a pak ještě od neteře připutoval Míša číslo dvě, malé kotě, co nemohlo zůstat v původní domácnosti, protože manžel neteře zjistil, že je na kočky alergický.

 

No a tak si tu teď žijem. Já a tři kocouři. Jednopokojový byt v paneláku nám celkem stačí. Život jde dál a dál, už mě ani nebolí, že jsem zůstal na ocet.

 

 

Jsem pisálek, stylistika je pro mě sprosté slovo, píšu prostě tak, jak mě zrovna napadne.

 

Velice mě těší, že jsem uživatelem číslo 207. Toto číslo měla naše chalupa v Otinovsi a stalo se pro mě číslem osudným.

 

Pro paní Tessu: Včera jsem pokračoval v doposud marném hledání vhodného seriálu, až jsem objevil tři u nás ještě nevysílané sezóny Doktora Who. Neváhal jsem a byl jsem unešen. Tak se zas mám na co dívat.