Léto pokročilo, nastal čas sklizně. Widolenská tržiště přetékala plody polí a sadů. Dragoberda nyní často chodila do města a nakupovala různé potřeby pro svoje čarodějné pokusy. Honza ji doprovázel a dbal na její bezpečnost.

Večer se scházeli v salonu, jedli spolu večeři a občas mezi nimi padlo nějaké to slůvko. Čarodějka byla obvykle odměřená, schovávala si své rozumy pro odborné proslovy před zákazníky. Jednoho večera vstoupila uprostřed večeře do místnosti služka Reblena a ohlásila návštěvu. Vešla starší plnoštíhlá žena ve skromném čistém oděvu. Poklonila se před čarodějkou.

„Paní, královna je těhotná a je jí zle. Posílá pro tebe.“

Dragoberda energicky odložila příbor, vstala a mávla rukou.

„Jistě, hned půjdu. Vorle, běž si pro zbroj, vyrazíme záhy.“

Šli pěšky. Porodní bába se kolébala po ulici, čarodějka s podkasanou sukní uháněla rychle kupředu, Honza jí sotva stačil. Nechali bábu daleko za sebou a vešli do hradu. Služebnictvo bylo patrně informováno. Vedlo je ke královně.

„Vorle, počkej na mě venku. Můžeš si dát něco na zub, když jsi byl vyrušen od večeře, přijdu si pro tebe.“

Zmizela v královnině komnatě, sloužící odvedl Honzu do kuchyně. Bylo zde rušno, kuchaři pekli pečivo pro ranní stůl, seděla zde spousta sloužících, kteří tak trávili volný čas. Honza dostal půlku kuřete a kus chleba, na zapití víno. Chvíli jedl beze slov, pak byl vyrušen jedním lokajem, který se šťoural v zubech a tvářil se důležitě.

„Jak ti jde služba u čarodějky, ‚rytíři?‘“

„Není to špatné, paní je mi nakloněna, nestěžuji si.“

„Tobě nevadí ty její čáry? Nebojíš se jí?“

„Proč bych se měl bát? Dragoberda nikomu neublíží. Špatně ji znáš, když ji podezíráš z nekalých skutků.“

Lokaj zmlkl, ruch kuchyně zakryl Honzovo rozčilení a teplo z pecí maskovalo jeho uzardělé tváře.

Čarodějka přišla za chvíli. Honza si upravil zbroj a vyšel za ní na nádvoří.

„O čem jste se bavili, ty můj pejsku? O mně?“

„No, tedy, i o tobě, paní.“

„Myslela jsem si to. Doufám, že jsi mi neudělal ostudu.“

Vykasala si sukni a zprudka vyrazila noční ulicí. Podpatky jejích střevíců cvakaly na dlažbě.

V ulicích bylo pusto, takže trojice chlapů s obnaženými meči ihned upoutala Honzovu pozornost. Tasil a předstoupil před čarodějku. Ta se jen ohlédla a máchla rukou. Jeden z chlapů odletěl sražen obranným kouzlem a rozmáznul se na dlažbě. Další dva se vrhli do útoku. Dragoberda kouzlem podrazila nohy druhému útočníkovi, padl ústy napřed na dlažbu a znehybněl. Honza se postaral o třetího. Byla to zkouška ohněm, doposud nemusel s mečem v ruce skutečně bojovat. Útočník ho pomalu tlačil ke stěně domu, Honza pouze kryl jeho rány a ustupoval. Chlapovi se na tváři objevil křivý úsměv, měl svého soupeře za poraženého. Honza se však nedal, simuloval slabost, nechal ostří soupeřova meče proniknout krytem, otočil se, uhnul a z druhé strany muže sekl do levé ruky. Ten vykřikl, pustil meč, a pravou rukou se snažil zastavit proud krve, která se řinula z rány.

Čarodějka vykřikla: „Vorle!“

Honza ustoupil. Kouzlo poslalo útočníka do limbu. Leželi tam jako žáby na kameni.

„Vidím, že by ses obešla i beze mě, má paní.“

„To není tak jisté. Proti dvěma snad, tři by mohli uspět. Zasáhl jsi v pravou chvíli.“

„Proč jsi mě nenechala, abych ho dorazil?“

„Nemám ráda zabíjení. Myslím, že z té rány nevykrvácí. Všichni tři jsou v kómatu, až se probudí, čeká je takové delirium, že si příště desetkrát rozmyslí něco si se mnou začínat. Pojď, můj vlku, tady už nic zajímavého nezažijeme.“

Od toho dne si Honza všímal každého hnutí své paní, bral úlohu ochránce velmi vážně. Čarodějka měla kupodivu dobrou náladu. Usmívala se a opětovala dlouhé Honzovy pohledy.

„Vidím, že se po mně pořád ohlížíš. Líbím se ti?“

„Jsi krásná, má paní.“

„Chtěl bys mě?“

„Má paní, netroufal bych si…“

„Tak si troufej, Honzo. Tak se přece doopravdy jmenuješ, nemám pravdu?“

„Ano, jak jsi na to přišla?“

„My čarodějové si hledíme především duše. Nejhlubší duši má kůň, člověk ale taky není k zahození, zvláště když i já jsem člověk. Pojď, dnes nebude nikdo z nás spát sám.“

Když si Honza připomínal později tuto noc, nedokázal rozpoznat, zda byl očarován, nebo to byla skutečná láska.

Leželi spolu po milování ve velké čarodějčině posteli, Dragoberda se usmívala a hladila Honzovu ruku. Ten se na ni podíval starostlivě.

„Ty ses nebála?“

„Čeho? Že se ze mě stane vlkodlak? Vidíš to, nekousl jsi mě. Nejsi ještě docela proměněný, takže mi žádné nebezpečí nehrozilo.“

„To jsem rád, Berdie.“

„To bylo krásné. Ještě nikdo mi neřekl tak pěkně. Víš co znamená jméno Dragoberda? Přemožitelka draků. Vlastně jsem se jmenovala Liara, což se pro čarodějku nehodí, tak mi na akademii dali nové jméno.“

„Můžu ti říkat Liara, pokud budeš chtít.“

„Ne. Berdie je lepší. Mnohem lepší. I moje nové jméno může sladce znít ze rtů milovaného muže. Honzo, byla jsem velmi osamělá. Čarodějku žádný muž nechce, každý se bojí. A láska mezi čaroději obvykle končí profesionálním sporem, který lze jen těžko překonat. Opravdu jsem na tebe čekala, věříš tomu?“

„Já… já nevím.“

„Můžu tě hodně naučit. Na akademii jsi už starý, ale na soukromé hodiny není pozdě nikdy. Věřím, že toho spolu dost dokážeme, můj vlčku.“

„Berdie, jak jsi vlastně stará?“

„Pokud se budeš dobře učit, můžeš se stát velkým čarodějem a já tě budu přesto stále milovat.“

„No jo, dobře. Ptát se na věk ženy asi není slušné.“

„Ne, není to slušné. Je mi čtyřicet pět. Možná namítneš, že na to nevypadám. Ty taky nevypadáš na devětadvacet, ale nyní ti už věřím. Jen zkušený muž dokáže tak milovat. Honzo, odkud jsi vlastně přišel?“

„To je těžké. Víš, nejsem tak docela z tohoto světa.“

„Myslela jsem si to. Tvoje aura je jiná než u ostatních lidí. Jaký je tvůj svět?“

„Je úplně jiný. Těžko se mi to popisuje. Žijeme ve velkých městech, používáme mnohé síly země, opravdu, jen těžko to dokážu popsat.“

„Používáte elektřinu?“

„Ano. Moment, jak ty o ní víš?“

„Honzo, nesuď nás podle toho, co vidíš. My čarodějové ve svém učení neseme mnoho moudrosti, která by ostatním lidem mohla přinést problémy. Mají tendenci zneužívat vědění.“

„Hm, asi máš pravdu. Náš svět je plný elektrických strojů, vozů bez koní, počítačů, tedy skoro myslících strojů. Je to velký zmatek.“

„Létáte taky ke hvězdám?“

„No, ne tak docela. Byli jsme už na Měsíci, automatické sondy navštívily další planety Sluneční soustavy. Ke hvězdám je to nesmírně daleko, tam si zatím netroufáme.“

„Myslela jsem, že jste to zvládli, když umíte cestovat mezi světy.“

„To umí jen několik lidí. Jsou to takoví naši čarodějové, kteří své vědění nedávají k dispozici lidu.“

„To docela chápu.“

„Berdie, ten vlkodlak k nám přišel z tohoto světa. Proto jsem se vydal hledat pomoc právě sem.“

„Divné. Vlkodlak, co umí cestovat mezi světy? Nedokážu si představit tak chytrého vlkodlaka, jsou to nesmírně blbá stvoření.“

„On nepřišel sám. Dovedli ho naši čarodějové.“

„Dovedli k vám vlkodlaka? U všech bohů, proč?“

„Nechali příšery pobíhat po našich městech a pak se bavili sledováním soubojů specializovaných agentů s těmi potvorami. Byl jsem jedním z těch agentů.“

„Fuj! Nechat příšery pobíhat po městě. To muselo přinášet oběti na životech. Nedivím se, že jsi takový svět opustil. U nás bys občas taky našel pár čarodějů, kteří zatoužili po moci a bohatství a nechali se zlákat černou magií. Obvykle nekončívají dobře. Jsou svým počínáním tak posedlí, že se většinou sami zničí. Pokud ne, zničíme je my ostatní. To u vás nejsou čarodějové, kteří by ty nehodné umravnili?“

„Vlastně jsou. Můj šéf Šíma našel jejich slabá místa a zastavil jejich řádění. Je to všechno složitější. Opravdu nevím, zda se ještě budu chtít do toho světa vrátit.“