"Ženu mám, ženu mám, ale s ňú nespávám, spávajú s ňú druzí, z okresu soudruzi ...", oblíbená Fořtova píseň, která zněla vždy, když se hospoda rozšoupla a zakvikala harmonika místního samouka. Jo, ale vy nevíte kdo to byl Fořt. Tedy já přesně taky ne. Ale s myslivostí měl společné jen to, že se občas objevil na naší schůzi, aby dal zaznít plamenným kecům jak i soudruzi myslivci se musí zapojit do budovatelského úsilí pro blaho obce.

A sám šel "příkladem". Organizoval v obci "Akce Z". Pro ty mladší, šlo o dobrovolně povinné úklidové, stavební či demoliční práce, které vesměs zůstaly nedokončené. A Fořt, který zastával jakousi funkci ve stranickém vedení obce,(a prý i okresu) při těchto akcích důležitě obcházel vymezené pracoviště a výkřiky jako "děláme to pro sebe" burcoval vlažnou pracovní aktivitu. Jeho jediným "pracovním" nástrojem však byla zelená knížka, do které pečlivě zaznamenával kdo a kolika hodinami projevil svůj kladný vztah k obci. Ale něco "užitečného" přece dělal. Fotografoval. Dvouokou zrcadlovkou značky "Ljubitěl" pořizoval snímky, které byly vystavovány ve skříňce umístěné před kostelem, aby si i pomýlení věřící uvědomili, kde je jejich správné místo.
Poněkud jsem se zakecal, chci totiž vyprávět docela jiný příběh. 

 

Jako obvykle jsem se vypravil i toho dne do lesa. Nehledal jsem houby ani botanické rarity, prostě jsem šel zkontrolovat seník a doprovázel mě pes. Vše  bylo v pořádku, jen na lavečce z půlené kulatiny před seníkem visel na opěradle zapomenutý fotoaparát značky "Ljubitěl". Že by..., ale to tady mohl zapomenout kdokoli, i když seník stál záměrně v místě, kam běžně lidé nechodí. Ve foťáku může být částečně exponovaný film a tak mě napadlo, že podle snímků by se třeba dal vlastník určit. Tehdy neplatilo ještě žádné "GDPR" a pojmy jako ochrana osobnosti nebo lidská práva znali jen disidenti a zvlášt pozorní posluchači právnických fakult.  
Stalo se. Když jsem vyzvedával fotografie, paní ve Fotolabu suše řekla padesát  šest korun a nějak zkoumavě se na mě podívala. Pochopil jsem proč. Na fotkách byly neumělecky vyvedené akty s pozadím našeho seníku. Žena - "modelka" byla snadno identifikovatelná. Prodavačka z místního konsumu, o jejímž vztahu po vsi kolovaly nejen pomluvy. Vše bylo jané. 
Druhý den jsem zašel za Fořtem. K foťáku se sice radostně přihlásil, ale v zápětí již méně přátelsky řekl: "Kde je ten film." "Tady", odpověděl jsem a podal mu svitek vyvolaného filmu. "A fotky taky", dodal jsem klidně. "Dám ti je, ale tak úplně zadarmo to nebude." "Chceš mě vydírat, to si rozmysli", přešel náhle do dikce vesnického papaláše. "Sme přece chlapi, né", dodal jsem smířlivě, "tady ti dávám všech deset fotek, a ty mně do té zelené knížky připišeš deset brigádnických hodin, co?" Připsal...  
Tento, již dávno zapomenutý příběh, se mi vybavil při čtení jisté povídky tady na LW. Příběh se mi vybavil, ale jak se Fořt skutečně jmenoval a co vlastně dělal na to si už nevzpomínám. A nejspíš jsem to nikdy ani nevěděl.

*