Zavřeli do houslí,
zavřeli slavíka.
A slavík v houslích těch
jásá i naříká.
 
Vynáší trylky své
ze sklepa na půdu –
chviličku „tady jsem“,
chvíli zas „nebudu“.
 
Chvíli zní tesklivě
až srdce usedá
a zas se raduje.
 
Slavík… ten nezbeda!