Nedokážu básně psát,
do nich se nevložit,
je mi víc jak padesát,
musím znovu ožít.

 

Jako sobec viděl jsem
svět náš jako kořist,
co za každým zápasem
musím celou pojíst.

 

Nyní sedím u sčotu
a veškerou jistotu
do veršů svých kladu.

Mozek-mezek zavařím,
když tu často hledám rým,
svět už nepokradu.