Čtvrtící den
kvaj  22.7.2022 | 16:22
     
K obrázku: Vpravo vrch Hradiště nad obcí Stradonice, kde stávalo velké keltské oppidum.
     
     Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice. Tam mezi nimi se v kamenných zdech skrývala Bludovka, v níž kdysi bydlela moje Alina. 
     Sotva jsem na ni pomyslel, musel jsem se tam vydat. Voda teskně šuměla, když jsem dorazil k řece a vešel na můstek. Prkna pode mnou se zvedala, jejich ozvěna mě trýznila, na horizontu jsem cítil stín plochého kopce nad vsí. 
     Usedlost patřila po generace rodu Wahnů a říkalo se jí Bludovka, protože Wahn je německy blud. Teď už byla dlouho opuštěná. Branka ve zdi nikdy nepovolila, až nyní. Vstoupil jsem. Odkud se bralo v bezměsíčné noci chladné světlo? Odhalovalo dvůr zarostlý náletovým křovím a vysokou trávou. Stříbrný svit se rozléval až k chodníku podél zdi domu. Šel jsem po lesklých plochých kamenech kolem vrat kůlny a chléva, nájezdem na terasu, přede mnou dřevěné schodiště na ochoz v patře stavení. Šlápl jsem na první vratký schod. V trávě na dvoře se mihl stín. 
     „Alino, jsi tu?“ 
     Proč se ptám, když vím, že tady nemůže být. Schody i veranda vrzaly. Stiskl jsem rezavou kliku dveří. V záhadném matném světle jsem uviděl chodbu s vyšlapanou dlažbou, na jejím konci další dveře. Náhle se samy rozletěly. Úlekem jsem ztuhl, ale už se nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel.
     Váhavě jsem pokračoval do kuchyně a dál do pokoje. Otoman, jakási truhla, starý sekretář plný sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf, masivní stůl se čtyřmi bytelnými židlemi stál uprostřed. Na něm pár talířků, příbory a sklenice. Zdálo se, že se tu kdosi právě chystal k jídlu, ale na všem ležela vrstva prachu.
     Otřel jsem kraj víka truhly a sedl si. Z pokoje útočila skoro hmatatelná tíseň, jako by se zatuchlý vzduch změnil v hustou kaši, která mě utlačovala. Zachytil jsem, jak cosi kmitlo přes škvíru pod dveřmi do sousední místnosti.
     „Alino, jsi tu?“ 
     Žádná odezva. Přešel jsem do úzké ložnice. Skříně, postele, a hlavně obraz s vyřezávaným rámem, ztemnělá malba, čísi portrét, nezřetelná hlava. Upřeně jsem na ni zíral. Vtom se zdálo, že obličej vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstaly v mlze. Tvář se pak na chvíli zaostřila a vzápětí obraz ztmavl. Zapamatoval jsem si ánfas mladé ženy, veliké onyxové oči, antracitové vlasy do čela a ke krku, přiléhající těsně k hlavě jako přílba.
     „Alino Wahnová!“ vykřikl jsem.
     Popadl mě strach a držel v zátylku. Vrátil jsem se k truhle a otevřel ji. Na starém oblečení ležel stříbrný řetízek s medailonem, v něm fotka Aliny. Připnul jsem si ho na krk a v té chvíli věděl, že musím pryč z domu na vzduch. 
     Venku jsem zamířil k zahradě. Za omšelou zídkou se vzpínala neproniknutelná houšť a vypadalo to, jako by se chabaští chystalo prorazit ven. Otevřel jsem vrátka. Kudy se mám spletí větví, kmínků a listí prodrat? Krok, další, a už jsem procházel masou rostlin, jako by neexistovala, ani lístek se mě nedotkl. 
     Ocitl jsem se na kruhovém paloučku. Kolem vysoká stěna z keřů, nebe přešlo z černi do olověné šedi, odnikud a odevšad vycházející šerosvit jako v obraze s dívčí tváří v ložnici a přede mnou pod baldachýnem z větví dívka s onyxovýma očima.
     „Alino, jak to, že jsi tady?“
     Ukázala na přívěšek pod mým krkem a pak mě pohledem vybídla, abych šel blíž. Položila mi ledovou ruku na čelo, až mě zamrazilo. Připažila a dala se do pohybu, jako by klouzala nad zemí. Musel jsem za ní. 
     Přivedla mě do kůlny. Všude poházené kusy dřeva, loukoťová kola, žebřiňák, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, rezavých spojek a ocelových pásků, kupa sena, z níž trčely vidle vzhůru bodci zčernalými zaschlou krví, a nad nimi propadlý strop. Dívčiny onyxové oči pod jasným čelem se děsivě zaleskly. S hrůzou v těch svých jsem se přemohl a podíval se na ní.
     „Takhle jsi skončila?“ řekl jsem a vůbec mi nepřipadalo divné, že tady stojím vedle dívky, která už nejspíš nežije a ptám se jí na její smrt.
     „V tomto životě,“ odpověděla.
     „Jak v tomto životě, copak jsi žila ještě nějaký jiný?“
     „V dávných dobách.“
     Bylo by zbytečné se v této absurdní situaci něčemu ještě divit, ale stejně jsem měl otázky, které mě léta trápily.
     „Tak se ptej,“ řekla Alina, jako by věděla, co mi táhne hlavou.
     „Nikdy jsem nechápal, jak to, že jsi tenkrát byla se mnou, když jsi nikoho jiného k sobě nepustila? Proč mě ano?“
     „Protože jsem tě znala už v oněch dávných dobách.“
     „Že o tom nic nevím. Vzpomínám si jen na naše první setkání. Už tenkrát mi přišlo moc divné. Seděl jsem u kříže v poli na kopci nad vesnicí, kde snad bývala akropole starodávného keltského oppida. Vtom jsem uviděl dívku, jejíž siluetu rozechvíval žhavý vzduch parného dne. Byla jsi to ty, a když jsi přišla blíž, tvé oči se mi propálily až do mozku a už v něm navždy zůstaly, stejně jako tvůj tehdejší oděv. 
     Měla jsi na sobě hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Pod pravým ramenem ti ruku obepínal kovový nápažník se spirálovými zakončeními. Tehdy jsem nic z toho neuměl pojmenovat, to jsi udělala až ty, když jsi mi vysvětlila, že jsou to šaty z přelomu letopočtů. Myslel jsem, že je to jakási tvoje hra na Keltku.“
     „Ale já jsem asi nebyla Keltka,“ přerušila mě Alina. „Ve skutečnosti jsem poprvé umřela, když keltské město, které tam stálo, dobyli a vypálili Markomani.“
     „Cože!?“ vyhrklo ze mě. „To jsem se vážně zbláznil?“
     „Byla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“
     Opět jsem se násilím přinutil nedivit se ničemu.
     „A proč jsem já teď tady, Alino?“ zeptal jsem se.
     „V časech oppida jsem se jmenovala Madalwine, nebo mi můžeš říkat Malvino.“
     „Co je zase tohle? Ostatně…, je jedno, jestli Alina nebo Malvina. Proč jsem tady právě teď?“
     „Ty nevíš? Je přece 1. srpen, Lughnasadh, čtvrtící den.“
     Hlava se mi skoro zavařila, jak jsem vzpomínal, co o tom vím. Nakonec jsem si vybavil, že Lughnasadh označoval počátek sklizně pšenice a ječmene, podle boha Lugha. Čtvrtící den se mu říkalo, neboť byl po svátcích Imbolc 1. února, Beltain 1. května, třetím hlavním svátkem připadajícím na 1. srpen, který ještě se Samhainem, slaveným z 31. října na 1. listopadu, rozděloval keltský rok na čtvrtiny.
     „A co s tím mám já společného?“
     „Tenkrát jsme se poprvé poznali,“ řekla Alina, nebo Malvina, mohl jsem si vybrat.
     Zoufale jsem se snažil vyvolat v mysli něco z té doby, ale marně. Spatřil jsem jen obrazy, jak napřed s Alinou stojíme na kopci u kříže a objímáme se a líbáme v lijáku, vítr s námi cloumá, proudy vody padají z nebe a chladí výheň v mém těle, a potom, jak klečím na zemi v této kůlně, Alina v mém náručí a v hrudi jí krví mokvají tři rány. Avšak doba pádu oppida ve mně žádnou představu nevytvořila.
     „Ještě si nevzpomínáš?“ otázala se.
     „Je mi líto, ale ne, Alino.“
     „Malvino,“ opravila mě a dodala, „tak pojď.“
     Vyplula ke kupě sena, já za ní. Prošli jsem jí, jako by tam nebyla. Na druhé straně jsme se objevili na kopci nad vesnicí v místě, kde nyní stojí kříž, jenže teď jsme byli v nějaké svatyni doléhal k nám divoký křik, rány, řinčení a praskání. Venku hořely domy, v plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval jsem ohromeně válečnou vřavu.
     Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Nevím, jak jsem poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl to jistě.
     „Co tam děláš!?“ zařval na Malvinu. „Hned pojď sem!“
     Než jsem stačil užasnout, že rozumí náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale mně ještě řekla, abych se nebál, že mě nikdo nevidí. Zděšeně jsem zíral kolem a nechápal, jak jsem se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl jsem ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.
     „Malvino!“ 
     Vyběhl jsem jejím směrem a padl k ní na kolena. Zahlédl jsem přitom, jak dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.
     „To nic...,“ zasípala Malvína. „Musela... musela jsem to... pro... prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná..., jako Malvina… i jako Alina…“
     „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“
     Pochopil jsem však, že je konec. Slunce krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.  
     Ohlédl se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k válečníkům, kteří se k němu blížili.
     „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“
     „Skutečně?“ 
     „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“
     Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se: „Spalte ho!“ rozkázal.
     
     Pak všechno zmizelo a já jsem byl znovu sám v Bludovce. Vrátil jsem se k obrazu do ložnice. Pod ním stál stolek na psaní, kterého jsem si předtím nevšiml, na jeho šikmé desce ležel list papíru a na něm mojí rukou: 
     „Nikdy tě nepřestanu milovat, má lásko, ač už nejsi se mnou, jen jsem ti to neuměl dát najevo. Já za tebou ale přijdu, znovu se spolu potkáme a také se všemi, které jsme milovali. Ty už s nimi jsi a já za tebou přijdu, má lásko. Síla, laskavost a něha, které jsi mi dala, jsou tady stále se mnou a pomáhají mi žít krutý život bez tebe. Já ale za tebou přijdu a budeme navždy spolu jako dvě duše, tvoje čistá a moje bolavá v tvé najde klid.“
     Vrátil jsem pohled k ztemnělé malbě, ale z obrazu ale žádná tvář už nevystoupila.