Lubrijové začali přicházet k sobě, Manir nad nimi stál a začal proslov.

„Před tím napadnout ty všichni já všichni, nyní vědět ne ty všichni, že nyní být já Vata dotaz? Nyní vědět ne ty všichni, že nyní být všichni všichni Vata všichni pán všichni všichni ostatní dotaz? Nyní být ten zákon z Gavata, nyní potrestat já ty všichni.“

Vůdce bandy se však nedal: „Nyní věřit ne já všichni v Gavata, nyní věřit já všichni v Galubri, nyní být Galubri můj všichni gavata.“

Manir jen zíral a pak zaburácel mocným hlasem: „Stále být ne gavata kromě Gavata a nyní být Vata všichni sluha všichni z Gavata!“

Vojta nikdy neviděl Manira tak rozčileného, tohle vyznání víry bylo zřejmě nejdůležitějším zákonem Kalipy. Podobné vyznání existuje i na Zemi, pomyslel si Vojta. Jenže tam se odkazuje na jméno proroka, ne na všechny sluhy boží.

„Nyní být tvůj všichni Galubri kde dotaz?“ spustil Manir ostře.

„Nyní být můj všichni Galubri mocný, potom zabít Galubri Vata všichni!“ zvolal Lubri.

„Potom jít ty všichni honem před já, potom dovést ty všichni já všichni k Galubri, jinak nyní zabít já ty všichni, potom poslouchat ty všichni Vata rozkaz!“

Manir řval tak hrozně, že se Lubrijům rozklepala kolena a z fanatických uctívačů Galubriho byly najednou poddajné ovečky. Manir ulomil ze stromu větev a švihal Lubrije po zádech, ti se dali na pochod, Manir se svými pozemskými souputníky je následoval. Tohle byla pravá demonstrace síly, pomyslel si Vojta, Vatové nejsou pány planety jen tak pro nic za nic.

 

* * *

 

Najednou bylo kolem plno Lubrijů, Vata Manir ale kráčel rozhodně dál a švihal zajatce po zádech. U kruhové svatyně uprostřed mýtiny stál Jamala a hrozil Manirovi, po jeho boku stáli dva Lubrijové s namířenými samostříly.

„Nyní stát ty všichni, jinak zabít já ty všichni,“ zvolal Jamala.

Lubrijové se samostříly byli připraveni vystřelit na Manira, ten se na ně ale jen podíval a jejich ruce klesly v křeči k zemi. Jednomu z nich se povedlo zavadit o spoušť a šipka samostřílu mu prorazila chodidlo. Lubri zavyl a skácel se k zemi, jeho kolega držel bezvládnou ruku a zděšeně se na ni díval.

Jamala chtěl něco říci, jenže Manir na něho pohlédl a Jamalovo hrdlo se stáhlo, jako kdyby ho někdo škrtil. Jamala lapal po dechu, mával rukama, pak se sesunul na kolena, škubal sebou a nakonec padl na tvář před Manirem. Manir se jen lehce rozhlédl kolem, všichni Lubrijové padali na kolena a ruce zkřížili na prsou. Božská moc promluvila.

„Nyní zabít já tento muž, před tím zbavit já ruka všichni dva muž krev, potom vzdát ty všichni čest velký Gavata, jinak potom zabít já ty všichni,“ hřímal Manir.

Vojta s Dittmannovou jen zírali na velké množství Lubrijů, kteří nyní všichni leželi na břiše a hlavy měli zabořené v zemi. A navíc tím šíleným obrazem kráčel s vyděšeným pohledem Garcia.

 

* * *

 

„Kapitáne, zdravím vás. Co to bylo?“ ptal se Garcia, tvář pod vousy měl úplně bílou.

„Tohle je Vata Manir, pane Garcia,“ řekla Dittmannová, jakoby to vysvětlovalo vše.

Manir chvíli stál nad pokořenými Lubriji, potom řekl: „Nyní moci vstát ty všichni, nyní muset sloužit ty všichni Gavata, nyní muset sloužit ty všichni Vata všichni.“

Lubrijové pomalu vstávali, Manira nespouštěli z očí. Ten však už žádné divy nepředváděl, jen kývl hlavou, zkřížil paže před tělem a dal pokyn pozemšťanům, aby ho následovali. Vyšli z mýtiny a mířili úzkou cestou zpět k místu přepadení. Garcia kráčel vedle Dittmannové a tázavě se na ni díval. Ona mu však dala znamení, aby nic neříkal. Vojta dostihl Manira a dovolil si přerušit mlčení.

„Před tím zabít ty ten muž jak dotaz?“

„Před tím zabít já ten muž můj myšlenka, nyní být myšlenka Vata všichni velmi silný, nyní smět se protivit nikdo vůle Vata všichni,“ řekl Manir a šel dál kupředu.

Vojta už raději mlčel.