I když jsi vzdálená jak Pluto od Venuše,
v mém srdci blízko jsi, a tavíš všechny ledy.
Plevel jsem vykosil a věřím, naposledy,
moc pro mě znamenáš, já cestu dlouhou ušel

To, co tě bolívá, již přestane snad se mnou
dál bolest působit, a poznáš pevnou zemi.
Snad stíny údobí, v nich mít anebo nemít
a rána ošklivá, se setřou dlaní jemnou

To není slabostí, že vyrvat všechny trny
tak toužím z údělu, jenž květy lásky přervou.
Jak říkám, buď jen pluj tam, kde jsme jedním ze dvou,
či dej loď na bok s tím, že svět je nepatrný

Jsi světem nadějí, kde dva jsou rázem jedním,
pláč smíchem střídán je a cela krajem bez pout,
kde láska vyhraje, tam noční můry necpou
svá křídla raději a jiným okna bední

Jak rád se dotýkám tvé duše, tvého těla,
snad dotek zahojit smí všechno, dozajista.
V bouřlivém náboji a v blescích máš, kde přistát.
U mě. Z cest, kdo ví kam, jsem vyvolil si zcela

jasně. Tou za to jít stojí, říčko čistá