Cesta byla suchá, místy mokrá, poutníci po třech dnech od opuštění města Maqe přišli k velkému komplexu budov, které zabíraly vrchol vysokého kopce. Uprostřed budov stál velký chrám, jehož prosklená kupole odrážela sluneční svit do všech světových stran.

Procházeli vysokou bránou s goticky se přibližujícími stranami oblouku, potkávali další poutníky, většinou Vaty, s některými z nich šli jejich Manimští sloužící. Vojta si v tomhle světě připadal nějaký malý, což byl asi účel mohutných staveb. Stále je moudrý Gavata.

 

* * *

 

Na chrámovém nádvoří přivítal Manira nějaký kněz v modrém rouchu, odvedl ho stranou, něco spolu probírali slovy i myšlenkami a občas pohlédli nebo ukázali rukou na pozemšťany. Potom kněz vedl poutníky do vysoké budovy na úpatí chrámu.

Manir řekl: „Nyní přijmout já všichni velekněz z Gavata. Nyní být ty všichni pokorný před velikost velekněz. Nyní hovořit on s Gavata.“

Velekněz byl starý Vata v modrém rouchu, v ruce držel hůl a přísně hleděl na Manira i pozemšťany.

„Nyní přijít ty všichni z hvězda všichni, nyní zůstat ty všichni k Kalipa, nyní být to vůle z Gavata. Stále být moudrý Gavata,“ řekl Velekněz.

„Před tím přijít já všichni z hvězda všichni,“ osmělil se k hovoru Vojta. „Potom chtít odejít já všichni na můj všichni planeta Země.“

„Potom odejít moci ne ty všichni, potom chápat ten ty všichni přece rozkaz!“ řekl zvýšeným hlasem velekněz.

Pozemšťané mlčeli. Garcia zaslechl ve své hlavě cizí hlas.

‚Ty, Manime Garcio, slyšíš moje myšlenky. Já jsem ústa Gavatova. Řekni svým druhům, že z naší planety není možné odejít. Naše planeta je svrchovaným místem vlády Gavaty, jemu se musí podřídit všichni, Manimové zvlášť. Chápeš to?‘

‚Ne tak docela, mocný pane,‘ vyslal v myšlenkách Garcia. ‚Proč by Gavata chtěl, abychom tu zůstávali, když nechceme? K ničemu vám nejsme.‘

‚V tom se mýlíš, člověče, pohleď vpravo vedle mě,‘ vyslal myšlenku velekněz.

Garcia se tam podíval a v úleku se mu zastavilo srdce. V modrém rouchu kněze tam stála Richi a usmívala se na něho.