Tuhle jsem si vzpomněl, jak mě jednou po obědě urazil náš mladej. Bylo mu asi patnáct a, pro mě z neznámých důvodů, začal přemýšlet. Přišel a chvíli nerozvážné stepoval kolem. Znenadání se mě zeptal, jestli jsem někdy měl gramofon. To mě donutilo zeširoka otevřít oči.
   Řekl jsem, že za nás měl gramofon skoro každej a že neznám většího potěšení, než roztočit na pětačtyřicítku Suzi Quatro nebo Marylu Rodowicz. Podíval se na mě mírně nechápavě a zeptal se, jestli to byly nějaký nahrávací společnosti. Když jsem mu ostře vysvětlil, že to jsou zpěvačky, soucitně
se na mě podíval s nutkavým pocitem mě pohladit.
   Pak mě překvapil otázkou, zda se u gramofonu dal upravovat zvuk. Zeptal jsem se ho, jak to jako myslí upravovat. Prej jako ztišovat a zesilovat. Řekl jsem mu, že jsem v žádném případě nežil za Edisona a že se mi na gramofonu rozhodně neotáčel voskový váleček a nezpívala z roury Emilie Kittlová. Můj břitký humor evidentně nepochopil, opatrně přešel a podmračeně si mě prohlížel.
  „Samozřejmě, že jo!!“
   Mávl jsem nad ním rezignovaně rukou s obrovskou chutí poslat ho do p…pokoje.
   Netrvalo dlouho a dožadoval se odpovědi na otázku, zda už za nás taky při hraní desky praskaly. Zjistil jsem, že je momentálně pod vlivem nějaké retro nahrávky z jakési počítačové hry, kam byl digitálně vložen praskot starých desek kvůli autentičnosti a že prej je to „maso“. Kývl jsem a naznačil, že ani nevím, že by některá z nich nepraskala. Po chvíli přešlapování z něj vypadla otázka, jestli byla už i sluchátka.
   Jasně, že jo! Sakra!
   To už se o mě pomalu pokoušely mrákoty. V okamžiku, kdy se zeptal, zda jsem je musel držet v ruce nebo se už daly nasadit na hlavu, musel jsem si okamžitě změřit tlak a vzít si prášek. Opáčil jsem, že jsem nežil v pravěku a že ve sklepě mám náhodou ještě krabici plnou vinylových „CÉDÉČEK“. To byl okamžik, kdy jsem ho zjevně překvapil a očividně vykolejil.
   Vylíčil jsem mu, že dokonce v sovětském časopisu Ogoňok vycházely i plastový modrý desky, které si člověk mohl strčit srolovaný do kapsy, donést ke kamarádovi, tam zanořit do drážek jehlu s přenoskou (to samozřejmě nevěděl, co to je) a trdlovat při nějaké častušce nebo si poslechnout procítěně čtenou pohádku v ruštině. To byl okamžik, kdy zase málem omdlel on a úder mi vrátil otázkou: „A mohlo se to přehrát víckrát?“ To už jsem rezignovaně mávl ploutví, odkázal ho na internet a hned na to si nasypal do dlaně další prášek, o němž dodnes ani nevím, na co byl.
   „A za vás jako nebyl internet?“ ozvalo se ještě mezi veřejemi, když odcházel. Tohle už ani prášek neustál a probral jsem se k vědomí až večer…