Byl to na pohled úplně obyčejný kopec, přesto muž, který stál na jeho úpatí a hleděl vzhůru, věděl, že je na správném místě. Svah hustě porostly rozložité habry a duby, mezi nimiž se o místo na slunci draly náletové křoviny, takže samotný vrchol se v té zeleni úplně ztrácel.

Bylo po dešti, les voněl mokrou prstí a pryskyřicí, a z listoví padaly na zem opožděné kapky. Na obloze kroužil párek krkavců, kteří se navzájem překřikovali chraplavými hlasy.
Muž pár minut nerozhodně stál, jako by sbíral odvahu, a pak se vydal po cestě obtáčející úbočí v pozvolném stoupání. Kupodivu byla stále táž, jak si ji pamatoval, jen o mnoho užší, zanesená hlínou a kamením.
Kráčel pomalu, jen co noha nohu mine. Stáří mu sice shrbilo ramena a protkalo vlasy stříbrnými nitkami, ale neubralo nic na síle a vytrvalosti. To, co svazovalo jeho krok, byla obava, co najde nahoře. Jestli vůbec něco.
Po chvíli, která se mu však tentokrát zdála být celou věčností, stoupání skončilo a cesta se smrskla na uzoučkou pěšinu, z obou stran lemovanou ostružiním a metr vysokými kopřivami. Byl na místě.

Zastavil se, rozhlížel…
Tady někde bývala brána, z pevných dubových trámků, napuštěných volskou krví. Není po ní už ani stopy. Jak taky jinak. Tolik staletí…Všechno to odnesl čas, a příroda si vzala zpátky, co si kdysi lidé přisvojili a přetvořili pro své potřeby.
Ale něco tu přece jen objevil.
 Naučnou tabuli.
Zpola zarostlou, a oprýskanou tak, že z původního textu zbylo jen jediné jakž takž smysl dávající souvětí: Třebaže zde nebyl nikd. ..oveden řádný arch…ogický výzkum, několik ..hodných nálezů, datovaných k p…tku naš.ho letopočtu, dává tušit, že se tu v té době pravděp….. rozkládalo velké hradiště…

Na to vemte jed, že rozkládalo. Mohl bych vám o něm vyprávět. Celé hodiny. A pak by mě zase zavřeli do blázince. Jako tenkrát.
I po půl století mu přeběhl po zádech mráz při vzpomínce na to, jak jej napůl omrzlého (smrtelný chlad byl to jediné, na co se z celého pádu pamatoval) Studna bohů vyvrhla do tohoto světa. Byl jako novorozenec - nahý a potlučený, nerozumějící žádnému z jazyků, kterými se tu mluvilo, a k smrti vyděšený ze všech těch věcí okolo, z nichž každá dalece přesahovala hranice jeho poznání. Týdny a měsíce, které následovaly, patřily k nejtrýznivějším v jeho životě. Nad vodou jej drželo jen mládí, které se vždycky rve o vlastní budoucnost, a naděje, že se mu jednou podaří vrátit tam, odkud přišel. Naděje, která s přibývajícími roky slábla a slábla.

Váhal, jestli jít dál.
Prostor, kde tehdy stávaly domy, ohrady a kůlny, byl už plně v područí lesa. Habry a buky, bezinkové keře, teď osypané bílými květy, tráva vysoká až do pasu. Cestička vedla vpřed podél terénní nerovnosti, pod níž začínal prudký svah. Jen tohle nepatrné torzo zbylo z pyšných hradeb.
 Viděl však, že z ní po pár metrech odbočuje doleva další pěšina, směřující přímo dovnitř hradiště.
Dal se tedy vlevo.
 Pěšinka, nejspíš vyšlapaná zvěří, se stáčela mezi křovím v širokém oblouku.
Vtom z jejího ohbí kdosi vyšel.
Žena.

Zjevně zamyšlená, pohled sklopený k zemi. Měkká půda tlumila její kroky, takže muž sebou skoro trhnul, když se znenadání vynořila proti němu. V ruce nesla dlouhý stonek kvetoucího náprstníku.
Vzpomněl si, že cestou vzhůru pár rostlin zahlédl ve svahu. Ano, rostly tu odjakživa. My jsme se jim tehdy vyhýbali uctivým obloukem. Byly krásné, ale nebezpečné.
Ještě ho nezaregistrovala, a on ji nechtěl polekat. Tak ustoupil z cestičky, aby mohla projít, a tiše pozdravil: „Dobrý den.“

Cizí hlas ji vytrhl z pokojné meditace. Zvedla hlavu a pozorně si prohlédla jeho majitele. Málokdy tu někoho potkala, většinou to byly rodiny s dětmi, jejichž pokřikování slyšela už z dálky. Tohle bylo jiné. Trochu znejistěla.
Obvykle se v lese sama nebála. Kdo by si na ní taky co vzal? Peníze ani mobil s sebou nenosila, a ve svém věku už neměla ani obavy ze znásilnění.
„Dobrý den,“ odpověděla, a nespouštějíc zrak z jeho rukou, zrychlila krok a protáhla se kolem něj. Nevypadal nebezpečně, ale jeden nikdy neví, zvlášť když se poslední dobou ve světě rozšířila ta divná móda bezdůvodně bodat do lidí.

V okamžiku, kdy se na něj podívala, strnul a srdce se mu na pár nekonečných vteřin zastavilo.
Ty oči…světlounce šedé, skoro průzračné, jako bývá obloha za svítání, než ji ozáří první sluneční paprsky.
Ty oči, které by poznal kdekoliv – a které neviděl na žádné z žen, jež ve svém životě potkal. Krom jediné…
„Yari…“ vydechl.

Jari? Takhle mi nikdo neřekl už víc jak čtyřicet let. Naposled manžel, když mi oznámil, že se chce rozvést. Jako by to něžné oslovení mohlo zmírnit bolest z toho, že mě opouští, protože chce něco, co já mu dát nemůžu. Děti.
Zastavila se a otočila.
„Promiňte, ale my se odněkud známe?“

Zavrtěl hlavou.
„To ne. Jen…podobáte se ženě, kterou jsem miloval. Je to už dávno…. Dobré dva tisíce let.“
No, teď jsi tomu dal. Jako by ses nezapřísáhl, že nikdy nebudeš mluvit o své minulosti. Té pro všechny tady opravdu hodně dávno minulé. Ale ty prostě nemůžeš jinak, co? A tahle neznámá bude jen další v řadě, kdo tě bude mít za blázna.

Buď si spletl číslovku, nebo je to blázen. Což já jsem svým způsobem taky. Zkuste před někým říct, že věříte na minulé životy, a uvidíte tu reakci.
„Dva tisíce let? Hm… to je vážně dlouhá doba. Tak nashle…“
„Na shledanou.“