Proč se na sport jen dívám
Oskar Koblížek 15.10.2024 | 18:04
Tak tedy, tělu zmar…vlastně ZDAR ...
Mírně rozkročit, vzpažit a pravou rukou vykroužit velké kruhy...á 1, á 2...
No tak nic.
Já vím, mnohé klouby již neslouží, jak mají a mohly by opustit své jamky. Já jen, že jsem si tuhle (když mi křuplo v kyčli) při neuváženém domácím dřepu vzpomněl na naše školní tělocviky.
Tam, kdesi na stadionu, v červených trenýrkách a bílých tílkách a s kmitajícími cvičkami s gumičkou a v nepravidelném rytmu, pobíhalo stádo malých pitomců za vydatné podpory uřvané píšťalky velkého pitomce v teplácích s vytahanými koleny z Makyty Púchov.
A zatímco červenobílí se potili, až kdesi na oprdí, on si točil velkým svazkem klíčů od tělocvičny a přilehlých prostor a s povely, „přidám“ nebo „jedu, jedu“, mu narůstalo sebevědomí. Zvláště, když poblíž cvičila i děvčátka v modrém „kroji“ se svojí „souškou učitelkou“, která vykřikovala hesla podobná, ne-li stejná. Pak se oba smáli, jak těm malejm smradům dávají zabrat.
A to záměrně nemluvím o tělocvičnách, kde nás nutili k přeskokům, kotrmelcům a zvláště k výmykům. Ty se stejně obvykle podařily jen několika vyvoleným jedincům a to ještě povětšinou pouze náhodou, a které již potom vícekrát nezopakovali. Člověk si stejně většinou připadal, zavěšen na hrazdě, jako pytel brambor.
Probudily se mi také vzpomínky na to, jak se nás svalnatí pedagogové snažili podporným tažením či tlačením dostat přes tu chladnou tyč, aby nás následně ponížili a zesměšnili v okamžiku, kdy se jim při tom přílišném snažení podařilo pár členům "tělocvičné party“ stáhnout trenýrky až ke kolenům. Také přeskok přes koně, který byl dost dobře dvakrát delší než my, nebyl žádnou lahůdkou. Ve valné většině se stejně všem cvičícím podařilo s úspěchem na konci „oře“ dopadnout na hranu svými nepěstěnými půlkami, a že to fakt bolelo!
Také různé „zábavné“ hry, jako byla například vybíjená, nepřinášely zrovna spoustě z nás mnoho uspokojení. Snad jen více vyvinutým borcům. Ti s přehledem dokázali míčem přerazit nos, vytvořit monokly nebo donutit ty méně zdatné a nepozorné schoulit se do klubíčka a užít si, něco málo, „porodních“ bolestí po zásahu na určitá a předem vybraná místa. Přiznávám, fyzičku jsme asi měli lepší, ale taky vím, proč tak neradi cvičíme.
Nedávno mi náš mladej vyprávěl, jak u nich v „těláku“ jeden jeho „soudruh“ předvedl heroický výkon, když hodil krikeťákem – mínus dva metry! Jak ostatní, čekající v zástupu za ním na svůj božský pokus museli hbitě uskočit, aby je netrefil do kebule. No není to zrovna zářný příklad tělocvičné zdatnosti, já vím.
Ale stejně… občas si zkuste na procházce lesem, či jinou přírodou, nějaký ten výmyk či veletoč na větvi borovice nebo jiného „dřevitanu“. Možná potkáte i nějaké ty skauty (já je potkal) a zjistíte, že ti to dělají podobně a ještě z přesvědčení.
Mimochodem, skaut je prý "dítě oblečené jako idiot, vedené idiotem, oblečeným jako dítě.“
Skautům se tímto omlouvám, ale takhle podobně jsem to cítil i kdysi v pionýru a právě při školních tělocvicích.
Tak tedy, tělu zmar…vlastně ZDAR a hodně úspěchů při tělocvičných alotriích!