Někdy, když svítá v nejtemnějších mracích,
a kdy z řek oheň vyvěrá,
příšera lítá ve vzpomínce vrací
vše to, co bylo, příběh, prám,
Medúzu, kterou podpírají raci,
aby pak z duhy barevný
pás zmizel s érou, v níž se ďáblu splácí
chytlavým tělem carevny


Často, když bublá v přesycených parách
touha být tím, kdo oprostí
mysl, jež, zhublá dietami, čmárá
temný stín duše do kosti,
zmocní se těla na lhostejných marách,
v sevření danost nepouští.
Až inkoust zbělá, potom nevypárá
anděl svá křídla před spouští