Každá svatozář má své stigma
Kainovo znamení tisknou s copyrightem
jenom už nedrží jako dřív

Jsou jezera tam uvnitř
naplněná vyprahlostí
sebe sama

Někde na dně žijí tvorové
jejichž stín se občas mihne na hladině
rozmazané negativy
nekorespondují se zcela zřetelným otiskem
v neuronech

Trhliny na zdech
zpevnily půdu pod nohama
jenom „nic“ přečká vše
a je věčné

Zrcadlo roztříštěné na miliony střepů
má stále stejnou tvář
jenom poskládat

Nelze zahodit střep,
aniž by zrcadlo nezůstalo celé
botanici dosud tápou s lupou v ruce
a přitom jablečná jádra říkají jasně
ráj s peklem jedno jsou
tak jako rub a líc
jako život

Hrdinství a zásluhy stejně jako zločiny
uvadají v představě,
že jediné, na čem záleží,
jaká je role?

Může herec odmítnout svůj part?
Asi nejdůležitější otázka k volbě a svobodě
nikdo však nezná svého Shakespeara,
ač jeho jméno vyslovují
za nocí padajících amfiteátrů
A blikající tmy

Je kdokoli kýmkoli?
Je kdokoli každým?
Hrdost na vlastní já se chvěje
po listí
na začátku prosince

Někde v jeskyni se krmí devět hlav,
jež se po setnutí dvojnásobí

A nejhlubší jeskyně
nesou stavitelé chrámů

Pršela vyprahlost
a někde v meziprostoru
modlitba
trhala úzkost
k rozednění