Na první slavnostní nástup se Pavlík, stejně jako všichni ostatní, vydal v pionýrském kroji. Kalhoty, pečlivě zapnutá bleděmodrá košile, rudý šátek uvázaný na jedničku. Postavil se do svého družstva. Stáli tam ve vyrovnaných řadách okolo stožáru, na kterém splihle visela státní vlajka. U paty stožáru přešlapoval soudruh vedoucí a spolu se dvěma dalšími muži čekal, až bude klid.
  Na první pohled téměř pohlednicový výjev vzorného pionýrského tábora. Obrázek jak z Rudého práva. Ostatně, v létě roku 1989 nikdo ani nic jiného neočekával. Země radostně budovala své světlé zítřky, o jejichž stínech bylo zakázáno mluvit, a zdálo se, že to tak bude už na věčné časy. Záhy však Pavlík začal vnímat, že něco je trochu jinak a ze vzorného obrázku se poněkud vymyká.
  Soudruh vedoucí učinil krok vpřed a pozdvižením rukou dal pokyn, aby se osazenstvo tábora ztišilo. Poté se ujal slova. „Mládeži! Tak vás tu vítám na našem táboře. Ubytovaný už jste, kde kdo bydlíte, víte. Po nástupu vás vaši instruktoři provedou po táboře a ukážou vám, kde co je a všechno vám vysvětlí. Já vám řeknu jen základní věci. Tohle,“ ukázal na stožár za sebe, „je stožár. Každý ráno bude u něj nástup, kde se dozvíte, co bude dál. Támhle,“ zamířil rukou doprava, „v té stodole je kuchyň a jídelna. A tohle je její kápo, kuchař Radek.“ Vedle vedoucího se postavil muž s rozcuchanými zrzavými vlasy a stejně zrzavým plnovousem a kynul rukou za mocného potlesku a provolávání slávy davům jak nějaká celebrita. „Ten jedinej nemusí ráno vstávat, když zazní budíček,“ pokračoval vedoucí. „Snídani beztak chystá služba, která mu pak bude celej den k ruce. Vy ostatní ale, hned jak zazní budíček, vstanete a zamíříte ze všeho nejdřív támhle.“ Ruku posunul k igelitem pokryté dřevěné konstrukci vedle stodoly a upřesnil: „To je umývárna, jasný?“
  Významně se odmlčel, snad aby jeho slova lépe vynikla, poté navázal z úplně jiného konce: „Nechci tady slyšet žádný sprostý slova! Tohle je tábor, ne kanalizační stoka. Za sprostý slova budete dostávat trestný body.“ Na zdůraznění výstrahy vztyčil ukazováček pravé ruky a se stejným důrazem pokračoval: „Cestou do umývárny nebo do jídelny budete pokaždý míjet támhleten stan,“ zabodl opět ruku do vzduchu. „Tam odtud se možná čas od času nějaký to sprostý slovo ozve. Bydlí tam totiž tadyhle Martin.“ Poslední z trojice mužů se odlepil od stožáru a učinil krok vpřed. „Náš hospodář. Má na starosti peníze. Když mu nebude něco vycházet, má výjimku. Je to jasný?“
  Nakonec představil sám sebe. „No a já jsem Ivan. Případně Blázen. Žádnej soudruh vedoucí, jasný? Kdo mě ráno potká a řekne mi ´dobré ráno, soudruhu vedoucí´, nejdřív ho pohladím za to ´dobré ráno´, protože tady se co?“ „Zdravíme,“ zahřměla sborová odpověď. „No a pak mu dám facku za to soudruha. Nám všem, jak tady jsme, budete tykat a nás oslovovat křestními jmény nebo přezdívkami, jenom tady Radkovi budete vykat.“
  Po nástupu si jejich oddíl shromáždil štíhlý mladík s černými kudrnatými vlasy, jejich instruktor Bob. Provedl je po táboře a vysvětlil jim, co je čeká a nemine. „Rozpis služeb a nočních hlídek se dozvíte večer,“ dodal, než je rozpustil. Pavlík se vrátil do stanu, aby si dovybalil věci. Když zjistil, že tu vůbec nikoho nezná, bylo mu z toho trochu úzko, ale teď, když viděl, že tu panuje hodně neformální atmosféra, se trochu uklidnil. Ubytovali jej společně s o něco starším klukem, kterého nikdy neviděl. Představil se mu jako Jirka. „Tak to je super, že to tady tak s těma soudruhama nehrotěj,“ spustil nadšeně Jirka, jen co Pavlík otevřel dřevěná dvířka podsady jejich stanu. Sice moc nerozuměl tomu, co má jeho spolubydlící na mysli, ale horlivě mu přitakal, aby nebyl za hlupáka.
  K večeři dostali syrovou mrkev. Cestou do jídelny Pavlík zaslechl ze stanu Michala Hospodáře cosi o kurvách, které něco nedodaly, ale teprve na místě pochopil, oč běží. Situaci zachránil Martinův mladší bratr Milan, jeden z instruktorů, jenž byl před táborem dva týdny na brigádě v JZD a vysloužil si za to pytel mrkve. Aby nepřišla vniveč, přidával ji pak jejich kuchař Radek snad do každého jídla s výjimkou čaje. Zatímco první večer táborníci chroupali mrkev ještě celkem odevzdaně, po týdnu si již dávali kolegiálně upozornění, když na mrkev narazili třeba v omáčce: „Bacha, je tam to oranžový svinstvo!“
  „Jaký svinstvo, dyť je to m´kev,“ rozčiloval se Milan, který ráčkoval. Tak často a náruživě obhajoval zeleninu, kterou si vysloužil u družstevníků, až si od táborníků vysloužil přezdívku M´kev. Ne zcela lichotivou přezdívku dostal i Pavlík. Díky jeho poněkud oplácanější postavě mu na táboře nakonec nikdo neřekl jinak než Bůček.  Tenkrát se z toho ale nikdo nehroutil. Pavlíkovi to nakonec bylo sympatičtější než oslovování příjmením, které se houževnatě drželo ve škole a které mu vždy připadalo velmi neosobní. Kdo jej oslovoval příjmením, jako kdyby mu tak dával najevo svůj odstup či povýšenost. Obdržet přezdívku, ať už jakoukoliv, znamenalo jediné: být přijat do kolektivu. Říct mu: „Jsi náš.“
  První večer na táboře uzavřel táborák. Žádné opékání buřtů, táborový oheň je posvátný, jak je poučil hned na úvod Bob. Posedali si na dřevěné lavičky kolem dokola a další z instruktorů, přezdívaný Lupen, vytáhl kytaru. Do noci pak zpívali jednu písničku za druhou, stejně jako po každý následující večer. Mnohé z nich Pavlík znal ze školy. Na hudební výchovu měli soudruha učitele, jemuž coby jedinému muži v jinak čistě ženském pedagogickém sboru zapadlé venkovské školy procházel i méně ortodoxní styl výuky. Namísto hudební teorie pokaždé přišel s kytarou a celou hodinu pak zpívali. Namísto Písně práce je ale učil Stánky, písnička Pionýři, pionýři, malované děti při hodině zazněla tak maximálně při návštěvě školní inspekce, zato téměř pokaždé zpívali Máš má ovečko dávno spát.
Přesto Pavlík neznal všechny písničky, které u táboráku zazněly. Oblíbil si, stejně jako ostatní, jednu nekonečnou. V poslední sloce se zpívalo jen „la la la lál á lá…“ Stačilo na konci vykřiknout „hej“ a celá sloka se zpívala znovu. Jednou jim tak písnička vydržela skoro hodinu. Slova Pavlík neznal, jen se chytal v některých pasážích.
  „Ve stínu pod fíky, poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít…,“ hulákal Pavlík jednou odpoledne spolu s ostatními na táborové latríně, kam si Lupen neopomněl vzít s sebou kytaru. Seděli vedle sebe na jednom prkně s vyřezanými kruhovými otvory nad dírou uprostřed lesa, krytou dřevěnou konstrukcí potaženou igelitem podobně jako umývárna. Dívčí latríny se nacházely ještě o kousek dál. Z ničeho nic se odhrnul igelit kryjící vstup. Stál v něm Blázen a tvářil se nezvykle vážně. „Zcvokli ste se? Todle tady hulákat na lesy? Dyť bysme mohli mít průs… švih,“ opravil se na poslední chvíli. Lupen pokýval hlavou a rychle přeladil na jinou notu.
  Příhoda vrtala Pavlíkovi v hlavě. Nerozuměl tomu, proč by zrovna tuhle písničku nemohli zpívat. Proč by kvůli ní mohli mít průšvih. Umínil si, že se na to při nejbližší příležitosti někoho zeptá. Čekat na příležitost nakonec nemusel nijak dlouho. Bobův oddíl měl hned nazítří službu v kuchyni a po ní noční hlídky. Na Pavlíka s Jirkou vyšel čas od půlnoci dvou hodin ráno. Pod přísným dohledem rozsvícených baterek dvojice, kterou ve službě střídali, se vyhrabali ze spacáků, oblékli se, vzali si své baterky a převzali hlídku. Jen co předchozí strážci nočního klidu zapluli do svých stanů a nad táborem se znovu rozhostilo ticho, pokynul mu Jirka nenápadně, aby jej následoval. Usadili se v kuchyni a v mdlém světle žárovky rozdýchávali nepříjemné vytržení ze spánku.
  „Vyraz na obhlídku,“ pokynul mu Jirka, „kolem stanů. Já to zatím obejdu za stodolou.“ Zpozoroval na Pavlíkovi, že se mu moc nechce. „Nemůžem tady sedět celou dobu,“ dodal na vysvětlenou. „Kdyby se probudil některý z instruktorů a načapal nás tady, budeme mít malér.“ Pavlík uchopil baterku a odevzdaně se šoural ven.
  „Bojíš se?,“ dobíral si jej Jirka, když se Pavlík kousek za čárou, kam ještě dosahoval nesmělý svit žárovky, nejistě zastavil.
   „Ne,“ zablekotal, ale roztřesený hlas je usvědčil, že je tomu právě naopak.
  „Tak dobře, půjdu s tebou,“ uvolil se Jirka. Vydali se kolem stanů. Tmu proráželi ručními svítilnami. „Vlastně se ti ani nedivím, že se bojíš,“ pokračoval Jirka. „Čas od půlnoci do jedné ráno je hodinou duchů. Na svět vystupují bytosti ze záhrobí.“ Pavlík jej poslouchal jen napůl ucha. Historky o duchách jej příliš neděsily. V hlavě mu spíš vrtalo, čeho byl svědkem dnes odpoledne. Když se Jirka odmlčel, zeptal se jej na to.
  „Ty opravdu nevíš proč?,“ obrátil se na něj Jirka překvapeně. „Vždyť je to jedna z nejznámějších písniček Waldemara Matušky.“ Z téhle informace však Pavlík nebyl moudřejší. „Ty nevíš, kdo je Waldemar Matuška?,“ pokračoval Jirka. „Vedle Karla Gotta nejslavnější československý zpěvák. Ty jsi o něm vážně ještě nikdy neslyšel?“
  „Ne.“
  „Před několika lety emigroval do Spojenejch států. Upadl tak u našich soudruhů v nemilost. Rázem se v rádiu přestaly hrát jeho písničky, v televizi vysílat filmy, ve kterejch hrál. Dokonce i ty blbý Chalupáře nedávno dávali bez úvodní písničky, kterou nazpíval. Zpívat si Matušku je dneska prostě zakázaný. Nediv se, že to  nerad slyší i takovej Blázen, kterej jinak komouše moc nebaští.“
  Ne, o Matuškovi Pavlík opravdu nikdy neslyšel. Možná že o něm někdy doma vedli řeč, ale to Pavlík nesměl vědět. O těchto věcech před ním rodiče nikdy nemluví. Je malý a oni mají strach, aby ve škole něco nevhodného neřekl. Nechtějí mít problémy. Vrtalo mu hlavou, proč někdo zakazuje zpívat písničky, ve kterých není nic protistátního. Čím může být obyčejná písnička tak nebezpečná, aby byla zakázaná? Zákaz zpívaní, ten byl nařízen v království, kde žila pyšná princezna. To byla ale jen pohádka, a navíc se odehrávala v zemi, jíž vládli špatní rádci. Naše socialistická vlast má ale tu nejlepší vládu, jež zemi vede ke světlým zítřkům, to se učili ve škole. Nejlepší, protože si v ní lid vládne sám. Tak kde se v ní vzali ti špatní rádci, co zakazují zpívat?
  Vyšli na louku nad táborem, jež se koupala v měsíčním světle. Jirka pohlédl na oblohu a začal si potichu zpívat: „Loudá se půlměsíc, loudá se oblohou, a já chci tím jen říct, že v lásku nevěřím.“ Tuhle písničku Pavlík také neznal. „Ta je taky od toho Matušky?,“ zkusil odhadnout. Jirka na něj nevěřícně vyvalil oči. „To je přeci Marta Kubišová! Tu taky neznáš? No, neznáš. Jak bys mohl?“
  „Ta taky utekla?“
  „Neutekla. Jí zakázali zpívat z politických důvodů. Už před dvaceti lety. A asi si jen tak už nezazpívá. Podepsala Chartu 77 a byla dokonce nějaký čas její mluvčí.“
  O nějaké Chartě Pavlík samozřejmě také nikdy neslyšel. Pochyboval, že by se o něčem takovém u nich doma někdo, byť jen letmo, zmínil. Vrcholem protistátní činnosti u nich byla krádež sovětské vlajky na prvomájovém průvodu. Vždy, když se do průvodu řadili, je se sestrou táta nabádal, aby si vzali sovětské, nikoli československé vlaječky, na konci průvodu je schovali, za žádnou cenu nevraceli a přinesli je domů.
  Loukou se širokým obloukem vraceli ke stodole. Znovu vstoupili do tmy, schované pod korunami stromů, v jejichž stínu tábor stál. Teprve zde si Jirka povšiml, že mu baterka svítí jen velmi slabě. „To mi dneska ještě vydrží,“ odbyl nesnáz a šel klidně dál. „Nádherná noc,“ pronesl s tváří upřenou k nočnímu nebi. Posadil se venku na lavičku, snad aby si ji víc užil. Pavlík se posadil vedle něj. Jirka chvilku seděl mlčky, poté si s pohledem na skomírající svítilnu znovu zanotoval: „Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, ty´s mě opustil ospalou, tu v hloubi zahrady cítím úklady, s píšťalou někdo sem kráčí.“ Namísto píšťaly si další takty pískal sám. „To je taky Kubišová,“ dodal pro jistotu, aby se je Pavlík zas hloupě neptal.
  Ty sovětské vlajky měli domů přinést nikoli pro nějaké protistátní spiknutí, ale z čistě praktických důvodů. Soudružka učitelka trvá na tom, že chlapci musí mít na hodinu tělesné výchovy povinně červené trenýrky a bílé tílko – bez ohledu na to, jak obtížně se dají sehnat. Pavlík za poslední rok hodně vyrostl, do výšky, ale bohužel i do šířky a trenýrky mu začaly být malé. Pořídit něco v jeho velikosti a požadované barvě se ukázalo být neřešitelným problémem. Doma žádnou vhodnou červenou látku neměli a koupit se ji také nepodařilo, aby mu mamka mohla trenýrky alespoň ušít. No a pak přišel táta s řešením. Ruský prapor má tu správnou barvu! „Jen mu tam nezapomeň na zadku srp a kladivo,“ zdůraznil mamce, „aby mu to nepřišili jako podvracení socialistickýho zřízení.“
  Tichem noci se neslo vzdálené vyzvánění zvonu z vesnice dole pod lesem. Čtyři údery na znamení, že uplynula celá hodina, úder jiného zvonu prozradil kolikátá. Jedna hodina, pomyslel si Pavlík, končí hodina duchů. Jirka na duchy ale už v tu chvíli nemyslel. Jen si začal zase potichu pobrukovat: „Bez tebe mám jenom chvíli dlouhou, naplněnou spoustou divnejch snů, v nich starý kostel modlí se mou touhou, a já prosím: nechte zvony znít!“
  Chlad je nakonec zdvihl z lavičky a přiměl je uchýlit se do kuchyně. Aby dostáli svému úkolu, obešli tábor ještě jednou a tentokrát zašli i za stodolu, kde ležela hromada dřeva na topení v kuchyni. Pavlík klouzal světlem baterky po temných siluetách, jako kdyby opravdu hledal nějakého vetřelce. Do světla mu vstoupil nápis, načmáraný křídou na dřevěné stěně: „Gustáve! ROH – KSČ – BSP!“ První dvě zkratky znal. O Revolučním odborovém hnutí a Komunistické straně Československa už samozřejmě slyšel, ale poslední tři písmenka mu neříkala nic. Chvíli zaváhal, ale pak se na to zeptal Jirky.
  „BSP,“ usmál se jeho spolubydlící, jenž se ochotně ujal role jeho průvodce neznámým světem, „to je Brigáda socialistické práce. Ale tenhle nápis znamená něco úplně jinýho. Gustávem je míněn soudruh Husák a ty písmenka říkaj: „Gustáve – Rychle Opusť Hrad – Končí Sladké Časy – Bude Se Pracovat!“
  Pokud byla Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže zamýšlena jako nástroj výchovy mládeže v duchu socialismu, v jejich zapadlé východočeské vísce to tak úplně nefungovalo. Tím méně zde, v ještě zapadlejší končině lesů a skal. Tolik protistátních výroků snad Pavlík za celý svůj dosavadní život nevyslechl.
  Na konci týdne Blázen během ranního nástupu oznámil, že je čeká bojovka. Sbalí si spacák a nejnutnější věci do batohu, protože noc dnešní stráví ve skalách. Po obědě se tedy Pavlík pustil do balení. Jirka byl samozřejmě zase s prací hotov dřív. Lehl si na lůžko, rukama si podložil hlavu a pobaveně sledoval Pavlíkovo úsilí. Pak zavřel oči a začal si prozpěvovat: „Král do boje táhl, do veliké dálky,…“ Odmlčel se a pohlédl na Pavlíka. „Hele, Kryla taky asi neznáš, co?“ Ptát se ale ani nemusel.
  O půl druhé už stáli všichni s batohem na zádech kolem stožáru. V jednom houfu pak vyrazili horním koncem tábora do skal. Přešli louku, vstoupili do lesa a brzy již sestupovali do hluboké rokle, jíž pokračovali dál proti proudu potoka, jenž se klikatil na jejím dně. Z příkrých svahů stále častěji vystupovaly pískovcové bloky, až je nadobro pohltilo skalní město. Na procházce tu byli už několikrát. Mezi skálami hráli na schovávanou, vedla tudy stezka odvahy, měli tu stopovačku, ubírali se tudy na celodenní výlet na Hvězdu, ale dnes se vydali jiný směrem. Zhruba po hodině se ocitli ve stinném údolí, kde byly pod skalní stěnou na břehu potoka patrné pozůstatky nějaké osady. Nejstarší z instruktorů, přezdívaný Dejvis, je zastavil a se zápalem badatele, jenž vykládá o nějaké významné archeologické lokalitě, jim začal vyprávět o tom, že tu kdysi býval skautský tábor. O skautech Pavlík samozřejmě dosud také nikdy neslyšel, ale snad do konce života si bude pamatovat, že nikoho už pak nikdy neslyšel mluvit s takovou úctou a respektem o skautské organizaci, jak o ní hovořil jejich pionýrský vedoucí onoho pozdního léta.
  Své putování zakončili v úzké soutěsce, kde povalený skalní blok vytvořil prostornou jeskyni. To bylo místo jejich noclehu. Instruktoři zavěsili na prostranství před jeskyní kotel na kovový stojan, ostatní do něj nanosili z potoka vodu a z lesa dříví na topení. Role kuchaře se ujal Bob. Coby učeň oboru kuchař k tomu měl nejlepší předpoklady. Do vroucí vody rozmíchal nejprve několik gulášových polévek z pytlíku, poté je zahustil několika gulášovými konzervami. Svérázný guláš všem ale chutnal. Nejlepším kuchařem totiž bývá hlad a po dlouhém pochodu všem řádně vyhládlo. Po jídle vyslal Bob táborníky znovu do lesa, aby natrhali maliny, borůvky a ostružiny, plody i listy. Nasypal je pak do menšího kotlíku, zalil vodou a zavěsil nad oheň. K pití a pro zahřátí měli nefalšovaný přírodní čaj.
  Čaj na zahřátí se brzy ukázal být prozíravým nápadem. Obloha se k večeru zatáhla a do skal padl časný soumrak. Netrvalo dlouho a spustil se déšť. Do jeskyně jim naštěstí příliš nezatékalo. Schovali do ní sebe i všechny své věci, jen špinavý kotel ponechali nad ohněm, aby se o obojí postaral déšť. Chvíli hráli slovní hry, pak si povídali, ale nakonec začali od nejmladších postupně odpadávat a ubírat se do říše snů. Jeskyně postupně utichala. Zvenčí bylo slyšet vytrvalé bubnování dešťových kapek.
  „Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká, beránka se vlku zachtělo, bratříčku – zavírej vrátka,“ začal si Jirka potichu zpívat.
  „Hele, Georgi, zvolni, jo?,“ okřiknul jej Lupen. Naučit celý tábor zpívat Matuškovy Slavíky z Madridu, v tom neviděl takový problém, ale Karel Kryl, to už je úplně jiná liga. A ještě k tomu tahle písnička. Na střední se nedostal, byl v učení, a tudíž zas tak přehnaně loajální být nemusel, ale přehánět to nesměl nikdo. O to už by se soudruzi postarali. „I skály maj uši,“ zašeptal výhružně do tmy.
  Pavlík ještě nespal a dlouho ani usnout nemohl. Nerozuměl Lupenovu strachu, a tak, když nazítří spolu osaměli po obědě ve stanu, se na to Jirky zeptal. Toho už nijak nepřekvapilo, že jeho malý spolubydlící nikdy neslyšel o Pražském jaru a ruské okupaci. Nebylo se co divit. Po krátkém jaru přišel na dlouhých dvacet let tuhý mráz. Teprve nyní si mohli užívat nesmělého, hodně pozdního léta, které se mu při zpětném pohledu bude jevit jako předzvěst podzimu.
  Zatímco M´kev zajistil táboru dostatečnou zásobu stále více proklínané zeleniny, jejíž zásoby se s blížícím koncem pobytu dostatečným tempem neztenčovaly, jeho starší bratr Martin, hospodář tábora, který si díky svému často nepřítomnému pohledu, jak měl hlavu plnou starostí s financemi, vysloužil přezdívku Marťan, obstaral kdesi několik krabiček plných odznaků. Nejprve je děti dostávaly za odměnu, ale nakonec, protože jich také neubývalo, je rozdávali za kdeco. Všichni táborníci si je pak připínali na pionýrskou košili pěkně v řadách nad sebou. Na posledním nástupu se mnohým blýskaly v ranním slunci na hrudi celé řady metálů, až se Blázen neudržel a poznamenal: „Máte to tam vystavený jak ruský generálové.“
  Poslední večerní táborák a ráno už jen zabalit věci a odnést je k autobusu. Jedna z dívek se dala do pláče. Dejvis se ji pokusil uklidnit slibem, že za rok v létě se tu zase všichni sejdeme. „Ale…příští rok…,“ vzlykala dívenka, „už bude všechno…jinak.“ Pavlík se pousmál. Ani on netušil, jak pravdivé bylo proroctví plačící dívky. Za rok bylo vše opravdu úplně jinak.
  Pozdní léto přešlo v podzim zavál silný vítr změn, který smetl nejen listí ze stromů, ale řády, které se ještě na konci léta zdály být věčné. Přesně o tři měsíce později, byl zrovna pátek, seděl Pavlík u televizních novin a těšil se na zprávy o demonstracích. Loni na výročí 17. listopadu také nějaké proběhly a bylo to docela zajímavé. Čekal a stále nic. Nakonec se krátká zmínka o jakési studentské demonstraci na Albertově a pokusu o narušení veřejného pořádku v centru města ve zpravodajství objevila. Pavlíkovi se ale zdála příliš krátká a nicneříkající. To je všechno?, pomyslel si. Ještě nevěděl, že to zdaleka není všechno. Že tohle je jen začátek.