Je jaro

ropuchy hrajou na loutnu

serenádu o přežití

čas je dům

opuchlý kladením vajec

a hřbitovním kvítím

dětské ruce vysoko nad hladinou

nedosáhnou

šeří se

ukradls mi ze stodoly odsunovou truhlu s adresou

slovo věřím

sokol vyklopený z formy nebe

plachtí nad rodnými lány

náhle tak svobodný

uloví otrávenou myš

nevíš jak dlouho umíral

jak dlouho já

ve výklenku za almarou

otevírala černé dřevo

ráno měla skrýš

roztrhaný obličej