Omlouvám se, že dávám tenhle díl po takové pauze, takže, kdo si bude chtít osvěžit paměť, najde začátek tady : 
https://www.litweb.cz/art.php?ida=9968  a pokračovaní v textech v mém profilu.
 

 

 

Donna. Pozemšťanka, která údajně neumí projít Bránou, ale tyčovou zbraň nedrží zjevně v ruce poprvé, blesklo Danielovi hlavou, když ji spatřil.
„Stůjte, Doktore! To není ona!“ křikl.
Pozdě.
Doktor odhodil zbraň, která mu překážela v běhu, a řítil se dál vstříc vlastní zkáze. Většinu doby přitom zakrýval O’Neillovi výhled na tu ženu.

Sachmet už měla zaměřeno. Ne na toho neozbrojeného hlupáka, ale na toho vzadu. Dotkla se spouště…a zaslechla zvuk. Nezaměnitelný zvuk transportních kruhů. Zaváhala a…

„Nestřílej, Jacku!“
Pozdě.
Jediná střela opustila plukovníkovu zbraň přesně v tom kratičkém okamžiku, kdy se Doktor mírně vychýlil ze směru.

Kulka prolétla ženiným ramenem.
Bolest. Ostrá, palčivá. Trhající tkáně i mentální blokádu.
Donna vykřikla: „Doktore!“
Sachmet zavrávorala, ale její ruka přesto dokončila stisk.
Z ústí tyčové zbraně vylétl záblesk….

…a Ra, jenž se právě přenesl na povrch Léthé Saphiry, aby se pokochal pohledem na umírající vězenkyni, se zhroutil s nevěřícným údivem v očích. Jen kousek od místa, kde kruhy při dopadu rozmáčkly Thanatovo hadí tělo. Raovy oči se na zlomek vteřiny rozzářily…a pak pohasly.
Sachmet upustila tyčovou zbraň a svezla se do trávy.
V tu chvíli se transportní kruhy znovu aktivovaly, a než si Doktor stačil uvědomit, co stalo, odnesly Raovo tělo zpět na mateřskou loď. Ale i kdyby ne, jeho zajímala jen Donna.

Když upadla, vystartoval ke stanu i Daniel. „Běžte od ní! Nesahejte na ni! Sakra, poslechněte mě!“ křičel ze všech sil.
„Běž k čertu!“ zamumlal Doktor a klekl si k ní. Dlaň levé ruky měla přitisknutou ke zraněnému rameni. Mezi prsty jí prýštila krev. Dívala se na něj očima plnýma bolesti a mlčela. Donna mlčela jen málokdy.
Pochopil, že je to zlé. Ale nebyla mrtvá, a na tom jediném záleželo.
„Jsem tady, vydrž…

Vzal ji za zápěstí, odtáhl ho a rudý pramínek zesílil a změnil se v drobný vodotrysk. Dostala to do tepny, zatraceně!
Přitlačil na ránu svou vlastní dlaň a otočil se. „Hoďte sebou, vy dva! Než mi tu vykrvácí…“
„To se nestane.“
Udýchaný Daniel žuchnul vedle Doktora. „Symbiont v ní to nedovolí. Uzdraví ji. Dejte tu ruku pryč a podívejte se sám.“ A opravdu, pramínek zmizel a v místě zranění se stihla utvořit tuhá sraženina.
„ Vidíte? Už to funguje. Moc času nezbývá. Musíme ji pevně svázat, než se vyhojí úplně. Protože pak máme problém, a ne malý. Goa’uldi mají vyspělé technologie, a bohužel nebudou daleko, jak jsme před chvílí viděli…. Takže mít rukojmí se hodí. Držte ji, najdu nějaký provaz, “ pohlédl otevřenou stěnou do stanu. „Jacku…“ kývl na O’Neilla, který už taky s funěním dorazil.
Vešli dovnitř.

Technologie, ty mám taky… Doktor si otřel dlaň, vyndal z kapsy sonický šroubovák a namířil jej na Donnu. Záblesk skenu…Můj Bože, on má pravdu!
Cosi hadovitého bylo přimknuto k její páteři, možná už vrostlé do nervových struktur, cosi, co nepůjde odstranit hrubým násilím.
„Jak to dostaneme ven?“ zeptal se, ale nikdo mu neodpověděl. Místo toho se z hloubi stanu ozval plukovníkův hlas: „Sakra, je tu nějaká mumie…“

„Nijak,“ promluvila znenadání Donna.
Hlas měla nepřirozeně hluboký, oči jí svítily, jako by se do nich z vnitřku lebky propaloval oheň, a Doktor pochopil, že se právě seznámil s entitou uvnitř své společnice.
„Jsem Sachmet, Vládkyně soustavy a tvá paní. Pomoz mi vstát,“ poručila mu. „Pak vezmi tu zbraň a zabij ty dva. Za to ušetřím tvůj život a dovolím ti, abys mi dál sloužil.“
Couvl od ní.
„Nesloužím nikomu. Nezabíjím své přátele. Ani nepřátele, pokud jsou rozumní,“ prohlásil.
„To se naučíš,“ usmála se způsobem, ze kterého mu přejel mráz po zádech. A pak se vymrštila ze země jako pružina a zničehonic stála u něj.

Ve stejný moment proletěl vchodem stanu doktor Jackson a zezadu ji srazil na zem. Než se vzpamatovala, měla ruce zkroucené za zády a pevně spoutané.
„Nesloužíte nikomu, ale někoho byste občas poslechnout měl,“ řekl vyčítavě Daniel a pak zvedl Donnu na nohy.
„Jdeme k bráně. Čím dřív se dostane na základnu, tím větší šanci má, že ji toho symbionta zbavíme, aniž bychom přitom usmrtili hostitelku. Carterová s doktorkou Fraserovou určitě nějaké řešení najdou…“
„Je to Donna, člověk, žádné rukojmí ani hostitelka,“ namítl Doktor, ale setkal se jen s trpkým Danielovým pousmáním: „Ano, je to Donna. Tam někde uvnitř. Ale jestli tu budeme stát a pořád se přetahovat o slovíčka, mnoho z ní tam nakonec nezbude.“
„Tak pohyb!“ O’Neill šťouchl Donnu do zad hlavní. „Stan je čistej, jsme tu sami, ale to se může v momentě zase změnit. Mateřská loď není daleko, a jestli jich sem pošlou víc, a ne jenom jednoho, jsme v háji.“

Byli by běželi, avšak Donna, se svázanýma rukama, klopýtající v lodičkách, je brzdila. Štěstěna jim ale přála, po Goa’uldech zatím nebylo ani stopy.
Zatímco Jackson zadával souřadnice, Doktor se přitočil k plukovníkovi, pozorně kontrolujícímu oblohu i celou planinu. „Co s ní uděláte?“
„Co řekl Daniel. Dostanou ji rukou ti, co mají s podobnýma věcma zkušenosti.“
„Takže to přežije?“
„Doufejme.“
Otáčení kovového kruhu Brány přehlušovalo jejich rozhovor.
„Rád bych něco zkusil napřed sám. Po dobrém.“
„Sám? Po dobrým? Jako, že ho přesvědčíte, aby vylezl dobrovolně?“ O‘Neill se na Doktora podíval se soucitným despektem. „Tohle není exorcismus. Abrakadabra, amen, a je venku.“
Zámky zapadly na svá místa a z Brány vyletěl známý stříbřitý proud.
„Už jste někdy vyháněl goa’ulda z lidskýho těla?“
„Ne, ale…“
„Tak to nechte povolanějším. Připravte se.“