V přístavních uličkách ospalé Ginostry
zas jsem se zamotal do těch tvých osidel.
Šel jsem jen naboso a kámen přeostrý
vůbec snad necítil na cestě od sídel.

Šmolkové nebe si s obzorem vypráví
tajemství ukrytá v prostorných atriích.
Až nad ránem zdaleka dorazí koráby,
ve spících zahradách probudí čísi smích.

Na víčkách vláha a v duši Stromboli,
milostná zahrada spojených těl.
Zítra je naposled. Třeba to zabolí
buřňáka, co s bórou k nám nedoletěl.