v moři němé touhy stojím
/kde každý druhý ztroskotá/
po kolena vody kolem nic

dlaní plácám po hladině
ze slz hráze k tobě bořím
chtíčem
racků hejno trhá
skřekem oblohu

obzor má sklony introverta
i hlasy v hlavě přešla chuť zpívat
slunce zapadlo někam na druhou stranu
opilé pod stůl
vstane až ráno


samota bolí když na mně tak leží
nahá a já



mám po krk (vody) všech těch /n/emocí
na který se umírá a nebo mířej do klína