snad je to tvá vina
že v sobě nenacházím klid


oblečená do bledě modrých metafor
nostalgického vzpomínání podzimu
a opeřených mláďat s vůní jara
poplakáváš
přesvědčená že se nedívám

zítřky jsou tance lesních včel
pod chodidly trochu borůvkovými
v prstech škrtáš snad stopadesátou sirku
kolem je vítr a něco kvílí
kouřovým signálem na patrech
jazykem uspává nás

zůstaň prosím ještě chvíli
se mnou-oči nezamhouřím-
vždyť léto
drzoun upocený
leze do oken



a mně se zdál další
bledě modrý sen
kde jsi? se ptal


..a kde já jsem.