o půl šesté se zhasla Praha
a já ji z okna sledovala
jak vstává rychle jak jen může
a beztak zase nestíhala
a lidé už ji rvali z kůže
já ji chtěla jenom chvíli
- jen aby se mnou posnídala

k snídani byl pomeranč
a divný zvuk - snad jeho pláč?
že tu skončil prostřen a svlečen
aniž by věděl co jsem zač
že o něm píšu jedné slečně
kterou chce člověk sytit věčně
a že chuť je odteď protihráč

neboť má úsměv co chutná všem

já nevím
jestli Praha pomeranče nejí
nebo jen neměla svůj den
ale klidně se vsadím o cokoli
že ten pláč byl její