skoro už si nevzpomenu
jak hýbáš rty když se mračíš
a kam až vede od úsměvu
vráska vždy když mi ho vracíš
už to prostě nevím jistě
byť se intenzivně snažím
pořád stojím v jednom místě
metr od zdi na nádraží
a pořád tomu nevěřím
ten pohled mrazil v letní den
tys vstoupila do dveří
a nevrátila ses mi ven
teď nevím jak se vyhnout zlobě
když mě drží cizí ruce
když mé štěstí žije v tobě
a rozum sebou donucen
mě celou silou táhne k sobě
k sobě: směrem z Florence
a tváří se tak škodolibě
má snad v tobě spojence?