loučení

a čekala jsem ve tmě
sama tma
své zrádné naděje
za nocí
beze
dna




bojím se lítosti když nutí zůstat

strašné je světlo které nemá stání
jak bouře v rovinách se vzpouzí tvaru
plůtkem ho obežeň
spoutej
setni hlavu

napij se ještě

cestou na sever
ubývá vinohradů





do třetice všeho

ve spánku se ještě podobáš člověku

ale dny jsou pořád delší

bojím se je pojmenovat
i tak se jeden druhému
ve své nezměrné zlobě
čím dál tím víc podobají